Muži, kteří nenávidí ženy

Není to obvyklý Fincherův majstrštyk, ale poprat se knihou (tentokrát jsem nestihl přečíst před filmem) není nikdy snadné. Prostřední část se samotným vyšetřováním jede na plný plyn, ale úvod a závěr, byť jsou výborné, trošku vyčuhují. Atmosféra zamrzlých švédských plání je vykreslena, jako vždy precizní režií a hypnotickou hudbou Trenta Reznora. Herecké obsazení na jedničku. Craig i Mara perfektní. Příběh promyšlený, napínavý. Událost zimy, ale nečekejte. (15.01.2012)

David Fincher je jedním z nejlepších žijících režisérů, takže mě nepřekvapuje, že natočil výborný film. Rozdílů je mezi americkou a švédskou adaptací poměrně dost (takže argument úplně zbytečného remaku padá), ale stejně nedokážu sám sebe přesvědčit, že bych měl být s novou fincherovkou spokojený. Prostě nejsem, ačkoli její kvalitu naprosto jasně vidím. Zkrátka koukat se na detektivku, když víte, kdo je vrah, je asi takovej zážitek, jako když jedete lodí na moře pozorovat delfíny, ačkoli víte, že v daném moři aktuálně žádní delfíni nežijí. Můžete si vychutnávat svěží mořský vzduch, opalovat se na slunci, popíjet studený alkoholický nápoj ... ale stejně tušíte, že žádný delfíny prostě neuvidíte. (13.01.2012)

Vzpomínáte na sympatickou dívku, které dala Marku Zuckerbergovi v úvodu The Social Network kopačky? Tak si ji zkuste představit prošpikovanou piercingy, s pankáčským čírem na hlavě a tričkem FUCK YOU YOU FUCKING FUCKER na hubeném bledém těle. Milujte ji, nebo nenáviďte, ona to sama jinak neumí. Lisbeth Salander. Ač film respektuje zdvojenou (v dalších dílech ještě znásobenou) vypravěčskou perspektivu knihy, těžko se ubránit dojmu, že Finchera více fascinuje androgynní hackerka než hledáním pravdy posedlý reportér. Pro asociální hrdiny nabourávající systém projevil tvůrce odjakživa tíhnoucí k anarchii, přítomné v jeho filmech třeba skrze znásilňování žánrových konvencí, slabost již dříve. Pravda, slabost zřejmě není dvakrát vhodný výraz. Vyvolává asociaci soucitu, pochopení, citové spřízněnosti – nic z toho Fincher vůči svým postavám neprojevuje. Nedrží nad nimi ochrannou ruku, což s ohledem na žánr a charakter (s)páchaných zločinů vyvolává intenzivní strach, že se hrdinům může přihodit prakticky cokoliv. I v případě, že jste četli knihu/viděli švédskou verzi a víte, k čemu kdy dojde. Přístup „zajímejte se o postavy, jestli chcete, pro mě jsou důležitější informace“, bych nenazýval bezcitným, je jenom maximálně koncentrovaný na sledovanou problematiku a připomíná Lisbethino uvažování na základě konsenkvenčních analýz. Každá prezentovaná informace bude dříve či později zužitkována. Každá postava, každý čin poslouží vyprávění. Nejchladnokrevnějším příkladem pragmatického chápání lidské bytosti jako nositele zužitkovatelných informací pro mne bylo Mikaelovo setkání s dcerou, které neslouží k přiblížení protagonistova osobního života, pouze k posunutí vyšetřování. Lhostejnost vůči člověčím emocím nevychází jen z režisérova „strojového“ perfekcionismu – patří mezi hlavní témata filmu. Žádná z představených rodin není funkční (Mikael se rozvedl, Lisbeth svého otce zkusila upálit), v té největší byly city nahrazeny penězi. Náklonnost je vyjadřována sexem. Drcení veškerých jistot pokračuje diskreditací systému, který z Lisbeth udělal nesvéprávnou psychopatku a účinný není ani při vyšetřování zločinů, jež lze prokázat leda za cenu jiných trestných činů. Naprostá beznaděj je navrch posichrována dotěrným venkovním mrazem, v němž vám ale nakonec nějaký magor přivodí vážná vnitřní zranění s menší pravděpodobností než v navenek bezpečných vyhřátých příbytcích. V neposlední řadě i díky nervní hudbě, přelévající se nevypočitatelně v hluk prostředí a zpět a tudíž pořád „přítomné“, jsem měl nedobrý pocit nejen během nejbrutálnějších scén, ale od začátku do konce. Natočit podle knižního bestselleru (čili jde v zásadě o takzvaný pre-sold produkt) a v rámci systému postaveného na feel good filmech něco takhle zneklidňujícího, považuji za akt skoro stejně podvratný jako vlepování políček s obnaženým mužským přirozením do filmů pro děti. 85% (15.12.2011)

Ano, je to detektivka; ale kde je problém? Na sever Severozápadní linkou je dobrodružný film, Stopaři jsou western, Psycho je thriller, Mafiáni jsou gangsterka a Zpívání v dešti je muzikál. Říká snad někdo o těchto dílech, že jsou to „jen" dobře odvedené žánrové filmy, filmy na zakázku, či něco podobného? (Dobře, jistě říká, ale kdo někoho takového bere vážně?) A žánrové jsou zhruba stejně jako Fincherův film, který vlastně mnohem víc než detektivku připomíná diskusi o možnostech kriminálního žánru. Pokud se od základního příběhového vzorce o odhalování tajemství daleké minulosti posuneme na obecnější úroveň vztahu mezi stylem, vyprávěním a tématem, odkryjeme mnohem důmyslnější řídící princip, než je prosté odhalování pachatele. Více viz Douglasovy poznámky (31.08.2012)