Aurora

Snímky rumunské nové vlny využívají často dlouhých záběrů, reálných prostředí, civilního herectví, ale také je dle mého názoru charakterizuje výrazné provázání se sociální kritikou, v níž se snaží ukázat odvrácenou tvář každodenního života. Puiu se svým novým snímkem od ukotvení v jasně definovatelném prostředí upouští a vede ho blíže ke stylu současných kontemplativních snímků, které stále častěji situace z národnostních/sociálních kontextů vyprošťují. Sílu snímku to však otupuje a estetická hodnota se tak omezuje spíše na formální aspekty snímku – například na zajímavé pnutí mezi téměř nedějovými tichými sekvencemi a šokujícími hlasitými scénami vražd. Tříhodinová projekce však byla ve festivalovém maratónu MFFKV náročná, proto je možné, že při druhém zhlédnutí své závěry ještě přehodnotím. - - - Reakce na uživatele Karala: Tobě bych zase zakázal psát komentáře. Rumunská filmová tvorba zažívá jeden ze svých vrcholů, vzniká zde mnoho výjimečných filmů - i ve světovém kontextu. Dost možná lze tvůj lehce dementní komentář přičíst neznalosti rumunských filmů, nebo neschopnosti dívat se na ně a interpretovat. Každopádně je docela odvaha takhle veřejně vystavovat svou blbost... Mlčení zlato. (08.07.2010)

Nejvíc "hardcore art", jaký jsem doposud viděl, a abych řekl pravdu, nevím, jak se k tomu mám postavit. Tohle bylo už opravdu trochu moc. Nicméně s jistým odstupem času minimálně pociťuji respekt vůči režisérovi už jen za odvahu natočit takhle dlouhý a víc než náročný film a nalézám ve filmu jistou (snad) promyšlenou strukturu. Kdyby nic jiného, alespoň nad tím stále přemýšlím, což se spoustě jiných filmů říct nedá. (12.07.2010)

Píše to zde víc uživatelů, ale já s nimi musím souhlasit a napsat to taky - Aurora je opravdu hodně náročný film a pokud ho chce někdo vidět, měl by si na něj speciálně udělat čas. Cristi Puiu zde opět, stejně jako u Lazaresca, dokazuje svoji filmařskou genialitu a kdyby zapracoval na psychologii hlavní postavy a v něčem trochu dotáhl scénář, dám bez váhání 5*. Aurora má tři hodiny, nic moc se v ní nestane, jenže se v ní něco pořád děje, i když v dost malém měřítku. Ono stačí přeskočit byť jen minutu a o něco přijdete. A i když se na první pohled opravdu zdá, že to skoro nemá děj, tak je to omyl, člověk akorát musí být dost pozorný. Křiklavé je to ve většině interiérových záběrech, ve kterých je kamera umístěna v jedné místnosti, uprostřed obrazu vidíme dveře do chodby, po které momentálně chodí hlavní hrdina, slyšíme každý jeho krok, ale vidíme ho jen, když projde okolo dveří, což nám samo napovídá, že nemáme sledovat jen příběh, ale taky mikroděje a situace v pozadí obrazu, protože se v nich skrývá to, o čem Aurora vlastně je. A to je ta věc. Aurora je návštěvou do Rumunska a ukázkou jeho všedního života, který je poměrně pochmurný (asi jako život v Praze) a všechny ty na první pohled zbytečné scény v obchodě, jídelně, atd. mají své opodstatnění, svoji hloubku, protože přesně v nich dostáváme do podvědomí představu o životě v Rumunsku. Proto těžko tenhle snímek někam mimo drama zařadit, kamera působí realisticky, až dokumentárně, ale k dokumentu se to úplně přirovnat nedá, stejně jako k podobenství ne. Já osobně mám ale dojem, že Aurora má ještě jednu, mnohem hlubší vrstvu, kterou ale žádný divák nemůže plně pochopit. Hned to vysvětlím - v roce 2010 bylo režisérovi 42 let, což už je tak nějak věk, kdy na člověka může přijít krize středního věku. A já si myslím, že Aurora vznikla přesně kvůli tomu, aby se Puiu dostal z krize středního věku, což by vysvětlovalo, proč se chopil hlavní role a proč je ten film, aspoň co se osudu hlavního hrdiny týče, poněkud pochmurný. Jestli to tak je nebo není, to nechám na každém z vás a pravdu podle mě zná jen Puiu, avšak já z toho filmu takový pocit měl. Teď se naskytne otázka: "To mě tři hodiny bude bavit film, kde se skoro nic nestane?". Odpověď zní překvapivě ano. Aurora i přes to všechno má neskutečně podmanivou atmosféru, díky které se dokážete do filmu opravdu dostat a užívat si každý nalezený detail, každou další scénu. Aspoň na mě ten film takhle zapůsobil. A upřímně se mi fakt líbil a jen mi potvrzuje, že Cristi Puiu je opravdu výjimečný režisér. Silné 4* EDIT: Po čase hodnocení měním na slabých 5*, protože čím víc nad tím filmem přemýšlím, tím víc mi přijde propracovaný. A taky fakt málokterý film ve mě zanechal tak silnou stopu, jako právě Aurora... Slabých 5* (12.02.2020)

Když se Indián dá na válečnou stezku, nalíčí si obličej, aby nikdo nebyl na pochybách. Víme pak, co od něj můžeme očekávat a raději mu uhneme z cesty. Takový postoj nás učili považovat za primitivní, divošský, překonaný. Ano, dneska už sotva můžeme tušit, co udělá neznámá osoba, když jí řeknete, aby tu svou petflašku hodila do popelnice (a pokud možno určenou pro plasty). Pravděpodobně to skončí jen nějakou urážkou, maximálně šťouchnutím do ramene. Pokud se s ní dáte do řeči, dávejte pozor, co říká, a také jak se chová. Jen tak můžete odhadnout, zda zrovna tenhle běloch není na válečné stezce. (I když připlést se můžete do lecčeho jako ta advokátova společnice). Při sledování tohoto autorského filmu (Cristi Puiu - scénář, režie, hlavní role / všechny ostatní a všechno ostatní je vedlejší) jsem měl pocit, že se míjím se spoustou důležitých informací a detailů; že tam jsou, ale já je nevidím nebo jim nerozumím. Snad proto má tenhle dvou a půl hodinový film tak intenzivní vnitřní napětí, že by se za něj ani Mr. Hitchcock nemusel stydět. Pozn.: To bylo včera, ale dnes se ptám, zda jsem to vzal za správný konec. Po smrti v rodině, je rozvod druhou nejvíce stresující událostí (finanční a živelné katastrofy, a podobné prkotiny následují). Zajímavá je zde - kromě jakéhosi neúčastného klidu - volba obětí: rozvodový právník a tchýně s tchánem, nikoli (bývalá) manželka, jak tomu u nás zpravidla bývá. (28.01.2016)

Zjednodušeně vzato jsou dva typy filmových vrahů. Ti, kteří jsou motivovaní nějakým konkrétním externalizovaným cílem (např. pomstou - Beatrix Kiddo) a ti, které ženou převážně vnitřní, obvykle zcela iracionální a nezacílené pohnutky (např. Joker). Samozřejmě nic není černobílé a každá pomsta vychází i z nějaké osobní touhy, zatímco jakékoli šílenství si dřív nebo později najde určitou vnější, byť třeba abstraktní, oběť (snaha rozložit systém - Gotham), ale pro potřeby srozumitelného filmového vyprávění je tato ambivalence často upozaďována. Aurora se ale od klasického vyprávění okatě distancuje a právě neschopnost rozeznat pravou motivaci "obyčejného" vraha se tu překrývá s divákovou snahou o rekonstrukci fabule. Puiu divákovi neusnadňuje vůbec nic, postupně mu dává jen ta nejnutnější vodítka a po většinu z těch tří hodin tráví tichým nezúčastněným pozorováním, které místy působí až nadbytečně (k tomu se taky váže jediná moje významnější výtka vůči filmu). Ani "vysvětlovací" závěr nedává jasné odpovědi (např. proč situaci řešit zrovna takovým radikálním způsobem - skutečně nebylo jiné cesty?) a chladnou nezúčastněností všech aktérů je spíš opět mrazivou sociální kritikou otupělé společnosti. Ve filmu nejsou nejděsivější samotné vraždy, ale naprostá banálnost a každodennost všeho, co je obklopuje. Na rozdíl od jednoho z komentátorů na IMDB, který se pohoršoval nad zbytečností scény ve sprše, se v tomto musím režiséra zastat - tady z Viorelova chování získáváme první náznak toho, že by nemusel být zdravotně v pořádku, což se dál rozvíjí (potvrzuje?), když v rozhovoru s učitelkou ve škole utrousí, že má nádor. Jestli je to pravda nebo zoufalé prohlášení chudáčka hypochondra celkem není podstatné, ovšem rakovina se svojí charakteristikou/typem nemoci zdá být příznačná pro celý západní svět a jeho fungování. Nejen že tato choroba dlouhodobě obsazuje přední místa v příčinách úmrtí, její sebedestruktivní povaha (tělo napadá samo sebe) se odráží i v sebeničivých tendencích společnosti jako celku. Je možné, že náš pomyslný globální imunitní systém je už zkrátka natolik oslabený nejrůznějšími škodlivými vlivy (toxiny, otupující vliv reklamy, nových médií, virtuálních realit, simulaker), že nedokáže rozpoznat a adekvátně neutralizovat reálná nebezpečí a odsuzuje nás k vyhroceným postojům - pasivitě nebo přehnané agresi? Co jiného jsou vražední střelci v Norsku, USA a jinde a rabující mládež v Anglii, než projevy společnosti, která se v zoufalství obrací sama proti sobě? Možná jsme některé problémy tak dlouho ignorovali a snažili se je tiše zamést pod koberec, že až teď dochází k jejich násilnému uvolňování, protože tlak už je prostě příliš velký? Ano, na vině je systém, jenže "systém", to je každý z nás, všichni jej víceméně dobrovolně spoluvytváříme a kdykoli ráno vstaneme z postele, jsme, ať už chceme nebo nechceme, jeho neoddělitelnou součástí. A o tom je Aurora. (15.08.2011)