Hraniční zdi
Medianeras
Medianeras
Medianeras
Sidewalls
Režie:
Gustavo TarettoScénář:
Gustavo TarettoKamera:
Leandro MartínezHudba:
Gabriel ChwojnikHrají:
Pilar López de Ayala, Javier Drolas, Inés Efron, Carla Peterson, Rafael Ferro, Adrián Navarro, Miguel Dedovich, Jorge Lanata, Alan Pauls, Romina PaulaObsahy(1)
Identita velkých měst spočívá v jejich budovách. Dnes je to často chaotická směs různorodých a neslučitelných architektonických stylů. Kontemplací o Buenos Aires přechází snímek zároveň k pozorování jeho stejně nesourodých obyvatel: Martín je allenovsky neurotický intelektuál, „ajťák“, kterému internet přiblížil svět, ale zároveň ho vzdálil životu. Přítelkyně mu utekla do Ameriky a nechala mu psa. Je typickým obyvatelem metropole stejně jako Mariana. Oba žijí ve stejné čtvrti, ulici, bloku... Jejich cesty se každý den kříží, aniž by jeden o druhém věděl. Když Martín stoupá po schodišti nahoru, Mariana míří dolů, když on nastupuje do autobusu, ona vystupuje. V kině sedí ve stejné řadě, nikdy si ale nevidí do tváře. Potkají se jednou doopravdy? Příběh míjení sobě souzené dvojice zpracoval režisér již ve svém úspěšném stejnojmenném krátkém filmu. Nyní v celovečerní prvotině předkládá v mnoha úrovních, myšlenkově i formálně precizně propracovaný snímek, „romantickou komedii“, hravou a filmařsky sofistikovanou. (MFF Karlovy Vary)
(více)Videa (1)
Recenze (108)
Dva dnešní lidé, kteří jsou čistou náhodou zajímaví a i jejich myšlenky, které se v mnohém střetávají, se dobře poslouchají. Oba jsou charizmatičtí, ztracení a ač jsou tak strašně blízko a denodenně se potkávají, nemohou se najít. Film o tom, jak je těžké najít nejen toho druhého, ale i hodnoty, v dnešním, elektronickém, chaotickém, na tradice nehledícím světě. O tom, jak vypadá vnitřní svět dvou takových ztracenců v davu. Film je pojmenován po nejsilnější myšlence a scéně. ()
Sympatický Martín a velmi půvabná Mariana bydlí kousek od sebe. Potkávají a míjejí se skoro každý den. On, notorický nespavec, ona poznamenaná předchozím vztahem. Najdou se? Protnou se jejich cesty? Rozhodně nebudu předbíhat. Medianeras vám na tohle odpoví, mile, vkusně a nenuceně v tom nejlepším slova smyslu. ()
Neviděla jsem (prý podobné) "Kimovy ostrovy" a s mým vztahem k jihokorejským romantikám zřejmě nikdy neuvidím. Ale pointu jsem pochopila rychle. Líbily se mi její výlohy, vizuál filmu, hudba, intertext i komentáře. A to je všechno, protože nadšení mne nepřepadlo. Není to proto, že na internetu jsem si ani za těch šestnáct let, co ho mám doma, nevypěstovala závislost, nepoužívám ho v mobilu, nechodím na chat, ani mi nevzdaluje život samotný. Není to proto, že netrpím samotou nebo bolestmi hlavy, natož depresemi nebo že nikoho nehledám. Je mi líto. A to věřím na osud a mám ráda velkoměsta. Prostě fajn půldruhé hodiny s fajn postavama a zbytečně bleskovým závěrem... nic víc, nic míň. Vlastně ano: škoda, že Adrián Navarro neměl víc prostoru. ()
Hneď úvod ma absolútne vtiahol. Tak nádherné, poetické, filozofické (a pravdivé?!) skĺbenie záberov na objekty a komentára som snáď naposledy videl pri Woodyho Manhattane (čo ma hneď aj napadlo - aký krásny paradox, že ukážka z tohoto filmu sa tu dokonca objaví). Medianeras má v sebe kúzlo, minimalizmus, v ktorom sú ukryté klenoty (scéna na plavárni, vybíjanie okien, atď). Je to film tak akurát melancholický, negativisticko - pozitivistický, tak ako vzťahy a život okolo. Oceňujem aj poriadnu dávku kreativity a nápadov. Nenápadný snímok, ktorý má v sebe viac, ako všetky "veľké produkcie". ()
Myšlenkově, motivicky i OBRAZOVĚ nápaditý / experimentální / hravý / romantický / existenciální (troufnu si říci) filmový esej, jenž primárně pojednává o strastiplné cestě muže a ženy ke společnému naleznutí se, ale stejně tak se zamýšlí nad podobou lásky ve 21. století a nad způsobem života v něm, nad současným odlidštěným betonovým a přetechnizovaným světem. (Přičemž nad ním nebrečí, ale využívá ho ke svým myšlenkám a dalším asociacím.) Estetická i etická filmová lahoda. ~ Již čtyřminutový řekněme prolog s vymazlenými statickými záběry z Buenos Aires, během nichž voice-over mužského protagonisty přirovnává budovy a byty k lidským životům, značně navnadí. Buenos Aires roste nekontrolovatelně a nedokonale. Přelidněné město v pouštní oblasti. Město, kde tisíce budov šplhají k obloze. Samy od sebe. Hned vedle vysoké jedna nízká. Vedle racionální jedna iracionální. Vedle francouzské jedna bez špetky stylu. Tyhle nepravidelnosti nás perfektně odrážejí. Estetické a etické nepravidelnosti. Tyhle budovy, které nedodržují žádné zákony, představují špatné plánování. Přesně jako naše životy. Vůbec nevíme, jak bychom je chtěli žít. Žijeme, jako by Buenos Aires bylo jen zastávka. Vytvořili jsme „kulturu nájemníků“. […] Stejně jako všechny lidské výtvory, budovy vznikají, aby nás odlišily. […] Jsem přesvědčen, že rozchody, rozvody, domácí násilí, přebytek kabelových TV stanic, nedostatek komunikace, netečnost, apatie, deprese, sebevraždy, neurózy, panické záchvaty, obezita, svalové napětí, nejistota, hypochondrie, stres a sedavý způsob života můžeme připsat na vrub architektům a stavitelům. Trpím všemi těmito chorobami s výjimkou sebevraždy. ~ On se jmenuje Martín, pracuje jako IT odborník. Její jméno zní Mariana, bude architektkou. Neznají se. Jen divák oba zná. Mají mnoho společného. Jsou single, mají různé fobie, z města, z davů, z výtahů… Žijí izolovaně ve svých malých bytech. Jsou jedněmi z milionů ztracených mezi miliony (viz filmový plakát). Film Medianeras vypráví o jejich dosavadním životě, o minulosti, o budoucnosti, o jejich snech, vizích, strastech i obavách. O komplikovanosti existovat. O hledání krásy tam, kde se skrývá. Leitmotivem je však jejich nechtěné MÍJENÍ SE. Na ulici, v kině, na chatu. Jde o to, že ti dva si souzení okolo sebe chodí a sami to netuší. Snímek poměrně rafinovaně, mnohdy až úsměvně či s použitím symbolů (např. probourání okna > konec obav ze svět(l)a…) v postatě idealisticky říká, že /spoiler/ Mariana najde onoho muže v proužkovaném svetru, v tom stejném proužkovaném svetru jako má její milovaná postava v oblíbené knize, zgeneralizujeme-li to, že tedy člověk toho vysněného ideálního partnera nakonec najde. Idealismus? Zahrávání si s předurčeností? ~ Formálně je snímek rozdělen na (opět symbolicky nazvané) kapitoly: Krátký podzim, Dlouhá zima a Konečně jaro. Zaujme bezesporu i forma a preciznost, s níž jsou jednotlivé nápady a experimenty realizovány: počínaje statickými záběry, přes fotografie, dělení obrazu na vícero polí či v neposlední řadě animovanými sekvencemi nebo záběry z jiného filmu. Postmoderní hravost a originalitu koneckonců podtrhuje i závěrečný záběr na monitor, na němž se přehrává video z youtube. Video na tomto serveru skutečně najdete (i když nahrané jiným uživatelem). Shrnu-li výše napsané, právě invenčnost, s níž je film natočen, je jeho největší devizou. () (méně) (více)