Obsahy(1)
Tragické svědectví o jedné z podob našeho poválečného vztahu k Němcům. Autoři pořadu se zabývají událostí, která se udála před šedesáti pěti lety, o které se dodnes veřejně téměř nehovořilo a která je dokumentačně doloženým svědectvím o jedné z podob poválečného vztahu české většiny k německé menšině.
Masakr na Švédských šancích popisuje, jak českoslovenští vojáci několik týdnů po skončení druhé světové války zavraždili nedaleko Přerova přes dvě stě nevinných dětí, žen a mužů německé národnosti, kteří se vraceli domů z Německa, kam byli během války německým režimem nuceně přesídleni.
Film se také prostřednictvím členění Karla Jasperse zabývá otázkou viny a upozorňuje na minulou i současnou liknavost českých úřadů co se vyšetřování události a snahy o potrestání viníků týče.
(Česká televize)
Recenze (6)
Opravdu silný dokument. Na druhou stranu je otázka kdybychom se neodgermanizovali, co by u nás dnes politicky vyváděly ty miliony Němců, když nám německá kancléřka vyhrožuje vysokými pokutami za nepřijímání afričanů a arabů. ()
Po shlédnutí slovenského dokumentu z r. 2006 (Noc na Švédskom vale) musím bohužel hodnocení i komentář změnit. Masakr téměř 300 německých (ale i ruských a maďarských) žen, dětí a starců poblíž Přerova československými vojáky nezůstal dodnes nepotrestán. Komentář Vladimíra Justa v dokumentu je pravdivý jen částečně. SPOILER ! Úřady dokumenty ze soudního procesu, který s hlavními viníky proběhl, netajily - viz výše uvedený slovenský dokument, kde zástupce vojenské prokuratury i bývalý prokurátor přímo vypovídají. Jeden z hlavních viníků (i dalších válečných zločinů) uprchl do Izraele, druhý si odseděl 10 let a prokurátor pro něho několikrát žádal trest smrti. Viníky zachránila spolupráce s StB i dalšími tajnými službami. Dokument Jany Dvořákové-Hádkové tedy manipuluje a lže. Nevím, zda kvůli neznalosti nebo se zlým úmyslem, nicméně pro mně je to odpad. ()
A Just jo ... ()
Cenný a dobře udělaný dokument o jednom z nejodpornějších zločinů, jaký byl kdy v moravských dějinách spáchán. Jediným nedostatkem díla jsou občasné drobné faktografické chybičky, které ale nejsou zas až tak podstatné a zaznamenají je pouze "znalci", kteří se touto událostí podrobněji zabývali (např. Anton Rašla byl prokurátor, ne soudce). Zajímavá je informace, že existuje celá řada dalších dosud neprobádaných dokumentů k případu, k nimž vojenská prokuratura odmítá historiky pustit s odkazem na zákon o ochraně osobních údajů. Což samozřejmě evokuje otázku, zda je ten zákon tak špatný, či zda je prokuratura tak vychcaná... ()
Kvalitní dílo a věřím, že velice pravdivé. Autentické svědectví je vždycky lepší, než jakékoliv teorie. ()
Komentár a hodnotenie k slovenskej verzii dokumentu je zmierlivejší, ako k českej verzii "Masakr na švédskych valech" z roku 2000. Vidieť, že českí dokumenteristi ho odflákli a nedali si tú námahu sa trocha popasovať z históriou. 1. československý Armádny zbor, oficiálne ukončil svoju bojovú dráhu slávnostnou prehliadkou dňa 17.5.1945 v Prahe. Po prehliadke jednotlivé jednotky odchádzali z Prahy k plneniu ďalších dôležitých úloh po celej republike. Obdobne sa vojenským transportom č. 2059 presúvali jednotky na Moravu ale predovšetkým na Slovensko. Tu sa zo slávnostnej prehliadky presúval aj 17. peší pluk, ten sa presúval do Bratislavy časť Petržalka kde jeho 2. prápor mal sídliť v drevených barákoch a ich úlohou bolo zriadiť zajatecký tábor z úlohou očistiť Bratislavu od Maďarov a Nemcov. Orginál tohto rozkazu mal u seba veliteľ pluku, ten ho zničil ale podarilo sa objaviť sprievodný spis s menom adresáta a vydavateľa. Rozkaz č. 127 zo dňa 23. mája 1945 bol podpísaný ministrom obrany generálom Ludvíkom Svobodom. Cestou k plneniu tohto rozkazu vojenský transport mal dňa 18.6.1945 okolo obeda zastávku v Přerove a tu došlo k stretu s vlakom kde v 80 vagónoch sa presúvali zo severozápadných Čiech z okolia Šluknova (Děčínsko) a z Rumburska Karpatskí Nemci, ktorých zo Slovenska koncom roku 1944 evakuovala ustupujúca nemecká armáda. Väčšina z nich odišla z Dobšinej, Kežmarku, Mlynice (pri Poprade) a z Janovej Lehoty (pri Žiari nad Hronom) nedobrovoľne, na príkaz ríšskeho vodcu SS a šéfa polície Heinricha Himmlera ich naložili do vagónov a odviezli. Nadporučík Karol Pazúr, dôstojník Obranného zpravodajstva štábu 4. pešej divízie (od 15.5.1945 vznikla reorganizáciou 4. samostatnej brigády) spoločne s osvetovým dôstojníkom 17. pešieho pluku čat.ašp. Bedřichom Smetanom (Friedrich Schmitzer) ) všetkých Nemcov a Maďarov vypočuli a s tvrdením, že ide len o fašistov a nechali z vlaku vyviesť 265 osôb. K exekucii si Pazúr vyžiadal od veliteľa transportu (veliteľa 17. pešieho pluku) škpt. Eugena Surovčíka 20 samopalníkov a na MNV Lovesice si vynútil mužov na vykopanie hromadného hrobu. V noci z 18. na 19.6.1945 samopalníci ale aj osobne Pazúr a Smetana všetkých postrieľali na Švédskych valoch v blízkosti dedinky Horné Moštěnice. Bolo zavraždených 71 mužov, 120 žien a 74 detí vo veku od 6 mesiacov do 13 rokov. Medzi nimi bolo aj 30 Slovákov. Z celého transportu smrti uniklo len sedem ľudí. 17. peší pluk dorazil do Bratislavy, sovietske velenie mesta sa dozvedelo o masakre pri Přerove a vydalo zatykáč na nadporučíka Karola Pazúra. Na jeho miesto veliteľa obranného zpravodajstva (neskôr ako VKR) bol vymenovaný Eduard Kosmel. A pod jeho velením spoločne so Smetanom boli realizatormi popráv aj v priestoroch „Lágera“ v Petržalke (Liegetfalu - podľa odhadov ich bolo okolo 700 zabitých predovšetkým maďarských židov). Za tieto popravy nikto svoje tresty si neodsedel, ale to je iná udalosť. Späť k už kapitánovi Pazúrovi, od vydania zatykáča ubehol rok, vinník bol medzi tým povýšený aj vyznamenaný. Šetrenie brutálnej vraždy od Přerova vykonávali orgány z Trenčína. 18.7.1948 podal vrchný vojenský prokurátor v Bratislave plk. JUDr. Anton Raš (jeden z troch prokurátorov pri odsúdení prezidenta Slovenského štátu Dr. Tisu) žalobu na Karola Pazúra a Bedřicha Smetanu a škpt. Surovčíka. Po dôkladnom dokazovaní bol 14.1.1949 vynesený rozsudok Vrchného vojenského súdu Bratislava, ktorým bol Pazúr odsúdený k 7,5 roka nepodmienečne, ppor. Smetana bol v tej dobe vo väzbe za trestné činy z priestoru Lagera v Petržalke, mjr. Surovčík bol sprostený viny. Karol Pazúr podal odvolanie a zmätočnú sťažnosť, podobne sa odvolal aj žalobca JUDr. Rašla. Najvyšší vojenský súd v Prahe 29.6.1949 zvýšil Pazúrovi trest na 20 rokov väzenia (žalobca požadoval trest smrti). A potom sa začali diať divy. Na základe intervencii náčelníka HS OBS (hlavnej správy obranného spravodajstva) Bedřicha Reicinu mu bol rozhodnutím prezidenta republiky (Klement Gottwald) trest znížený na 10 rokov a v roku 1952 ho prezident omilostil. Tak mohol po 5 rokoch a 22 dňoch (od 4.6.1948 bol vo vyšetrovacj väzbe) opustiť väznicu v Leopoldove a aj naďalej pracovať naskôr v armáde a neskôr vo Zväze protifašistických bojovníkov.Tento masaker sa za socializmu zamlčiaval, mal svoje politické krytie v osobách Karola Pazúra (vlastným menom Karol Kohn, držiteľ Československého vojnového kríža 1939, príslušník ŠTB), Bedřicha Smetanu (vlastným menom Schmitzer, komisár partizánskej brigády Alexeja Jegorova, odsúdený na 12 rokov, ale za pomoci štátu emigroval do Izraela), Eduarda Kosmela (odsúdený na 9 rokov, nič neodsedel, stal sa profesorom na vojenskom odbore Nitrianskej univerzity a potom na Karlovej univerzite v Prahe), Jancsó (odsúdený na 6 rokov, nič neodsedel) ale aj otca Jozefa Lenarta (člen čaty automatčíkov z Přerova) a ten najdôležitejší prvý šéf Hlavnej správy obranného spravodajstva (VKR) a aj námestník ministra obrany Bedřich Reicin. Ďalšie podrobnosti v slovenskej verzii Noc na Švédskom vale, 2006. () (méně) (více)