Jiné nebe

Jak bývá ve Varech zvykem, byl snímek uváděn tvůrci, konkrétně režisérem/scenáristou a producentem. Z té krátké etudy mi v hlavě utkvěly dvě opravdové perly: „jsem filozof, tudíž to bude velmi náročný film“ a „věřím, že je Varský festival tohoto filmu hoden“. To první uráží opravdové náročné filmy a to druhé naprosto všechny věrné festivaláky. Být Bartoškou, nechám dát Mamulia zastřelit. (10.07.2010)

Ze začátku film působí jaksi příjemně poeticky, sledujeme nejen život obyčejného muže v prostředí východní části Ruska 80. let, ale hlavně jeho cestu k nalezení své manželky a matky jeho syna. Snad i obdivujeme, jak zvládá všechny nesnáze, co mu stojí v cestě, dlouhé záběry výborného kameramana Ališera Chamidchodžajeva nám umožňují zamyšlení nad příběhem a snad i životem celkově. Po nějaké době ale bohužel pořád stejné tempo příběhu a až absurdní pasivita hlavního hrdiny začínají přivádět k pasivitě i diváka, a když se ani závěr filmu není vyprávěn odlišně od začátku, zůstane dosti divákům jen ospalý výraz v očích. (03.10.2010)

Silné existenciální téma zpracované tak unylým a utahaným způsobem, až zůstává rozum stát. Kde jsou emoce? Budete se tvářit stále stejným způsobem, když vám zemře milovaná osoba a na druhou stranu jinou milovanou osoba opět najdete? Ne, tohle neberu. Jiné nebe je nedotaženým projektem, vystříhává scény, které by měl obsahovat a utápí se ve scénách, kterým by neškodilo rázné zkrácení. Jinému nebi chybí tempo, dynamika a ráznost. Souhlasím, ať Mamulia zůstane u filozofování. Slabé ** (45. MFFKV) (30.07.2010)

Hanobení tohoto filmu by bylo sice jen zbytečným nošením pytlů do Moskvy a nakládáním zdechlých ovcí na náklaďáky , nicméně: klasická nuda a neumětelství rozvojových kinematografií, maskovaná za něco víc, zrejmě hluboké sdělení, vyjádřené 2minutovým záběrem odemykání dopisní schránky... Mamulia je mamlas a měl by se vrátit k filozofii. (13.07.2010)

Docela mě pobavilo, jak to tady kluci z Varů pěkně od podlahy zhodnotili :-) Ano, Dmitri Mamulia vytvořil film, který má daleko k nějakému standardizovanému midcultovému artu. Při tvorbě se nechal inspirovat v podstatě dvěma motivy. A to biblickým příběhem Izáka a Abraháma (tragická predestinace vztahu otec-syn) a Tolstého povídkou Smrt Ivana Iljiče, ve které mrtvý hlavní hrdina znovu sleduje svůj život jakoby přes skleněnou tabuli. Z inspirace výše zmíněným pak vychází onen odstup a apatičnost hlavního představitele a konec konců vlastně všech postav, které pouze jako nezúčastněné figury čekají na to, co je postihne. Naprosté odpsychologizování postav je poté už jenom prostředek jak dosáhnout chtěné podoby výpovědi. Velice zajímavé je tempo vyprávění. Nejedná se ani o vyprázdněnou, ani o omezenou naraci, ale spíše o „skrytou“ naraci. Projevuje se tak, že záběry klíčové pro vývoj děje jsou opomíjeny, zatímco zdánlivě nepodstatné momentky že života, zvýrazněné dokonalou obrazovou kompozicí, jsou vyzdvihovány nad explicitní konstatování reality. Dokonalý vizuál dá místy připomenout tvorbu Andreje Zvjaginceva až na to, že Mamulia není zdaleka tak hédonistický a své obrazy drží tvrdě u země v mizérii každodenního bytí. Nejsilnější připodobnění a až násilné vyjádření životní bídy, která je ve filmu zobrazována s chladným nezúčastněným způsobem, je scéna, kdy stroje vytrhávají stromy ze země a hned je s nesmlouvavou brutalitou zpracovávají. I když Mamulia nepodává tak brilantní výkon jako někteří slavnější podobně založení kolegové, stejně je Jiné nebe pořád kvalitní a velice zajímavý film. (03.10.2010)