Sněženka a Růženka

Zdálo by se, že hybnou silou je zde nestřídmá dobyvačná lidská touha po nerostném bohatství země, žárlivě střeženém mstivým duchem hory; avšak skutečným motorem této pohádky je trapný fakt, že oním duchem je vzteklý lakotný skřet neschopný nejen uhlídat svůj vous, nýbrž také krotit svou pidižvíkovskou ješitnost; jen díky jeho úchylné ješitnosti mají jednající postavy vždy ještě šanci, že vše se v dobré obrátí. Ostatně onen skřet je postava mužská, stejně jako mužská je ona lačnost bohatství země. Zakletím v medvěda a sokola propůjčuje skřet svým obětem vznešenost, jaká je jemu samotnému nekonečně vzdálena; vznešenost, katarzi i vůbec možnost protříbení lásky s oběma sestrami. A tedy krizi řešící ženský element: věrnost (sobě navzájem, zemi i lásce), pracovitá pokora a laskavost jsou nutnými předpoklady, nicméně rozhodující je obdivuhodně bezelstná sveřepá krávovitost, s níž vždy znova vysvobozují zloducha pomocí nůžek – a jeho vždy znova opomenutí varovat před tímto aktem. Vsadil bych se, že les, v němž se to děje, je týmž lesem, za nímž bydlí Karkulčina babička. Celkový dojem z této pohádky je příznivější než z jiné soudobé grimmovské pohádky dederónské produkce, totiž Šípkové Růženky, a to jak díky nekontaminovanosti prapůvodního dění ideologií proletariátu, tak celkovou scenérií i vzezřením titulních neviňátek. V celkové scenérii navíc tolik nevyzní prkennost projevu, která je stejná jako v Šípkové. Pro obě pohádky zrovna tak platí adjektiva „sterilní, bezkrevná, nenápaditá, bezvtipná“, pokud je srovnáme s českými filmovými pohádkami. Zůstaneme-li u tohoto srovnání, stojí také za pozornost doprovodná hudba. Zatímco u nás se vytváří jakási svébytná pohádková muzika (s vrcholem v Uhlířovi, pokud jde o hravost a adekvátnost tématu, či ve Svobodovi, pokud jde o nabubřelost formy) prakticky bez kontaktu se spodními dobovými hudebními proudy, muzika v obou německých Růženkách má evidentně kalhoty do zvonu, prohnile zápaďácké háro na hlavě a možná i nějakého pokradmu užmoleného jointa (jen není poznat, zda ukrytého v hadrové mošně nebo v tuzexové džínové bundě). (14.02.2012)

Podivné je, že ač se tam pořád něco děje, působí to strašně sterilně. Začátek přitom působí slibně a na pár okamžiků, scéna v lese na lovu, zavane atmosféra z Popelky. Popravdě, přítomností stejného prince (tady jednoho ze dvou) v hodně podobných, ne-li stejných, kostýmech, mi cynickou myslí proběhla myšlenka - princ pohřbil Popelku a vyrazil mezi poddané obluzovat další nešťastnici. Jsem ráda, že nás ušetřili klišé vzkříšeni všech, koho kdy zahubil duch hory. Když vás duch zahubí tím, že vám na hlavu hodí šutr jak barák, budete i po smrti onoho ducha sami pořád stejně mrtví a tak to dává smysl. (22.11.2017)

Klasická filmová pohádka na kterou rád vzpomínám, protože to bylo v období, kdy se točily Tři oříšky pro Popelku. Pan režisér Hartmann chtěl natočit stejně tak krásnou pohádku jako Tři oříšky a na zpracování si nechal hodně záležet. Byl to film natočený v německé koprodukci a k nám se moc nedostal, ale v Německu byl a je velmi oblíbený. (12.11.2013)

"Schneeweißchen und Rosenrot" patří určitě k nejkrásnějším pohádkám bratří Grimmů, ačkoliv už není až tak proslulou. Vypráví příběh dvou děvčat, která vynikla obzvlášť dobrými srdci a jak to v pohádkách bývá, dočkala se náležité odměny. "Johannisthal", který společně s DEFOU vyráběl tento film, si sice poněkud pohrál s několika motivy pohádky, avšak do samotné struktury příběhu vlastně nezasáhl. Princ Trávníček jako by tomu z Popelky z oka vypadl. (28.03.2005)

Panebože, člověk musí vidět originální českou pohádku, aby pochopil, jak báječné jsme měli režiséry. Tato německá pohádka je tak slaboulinka co do děje (dětem do 10 let může stačit), že se ptám, zda pronájem zámku byl tak drahý, že se točilo vše v lese ? I princové pobíhali bezprizorně po lese - no a zkrátka byla to jedna nuda včetně královských sňatků v chaloupce u lesa. (29.12.2009)