Nevinnost

Po Kawasakiho růži jsem byla hodně dlouho na Nevinnost naštvaná, protože na první dobrou nebylo možné rehabilitovat Hřebejka s Jarchovským tak rychle a dát jim znovu šanci. Ale pokud se člověk dokáže kousnout a dostat do určitého rozpoložení, dokáže si Nevinnost připustit k tělu jako žádný jiný projekt. Pojem nevinnosti je tu zkoumám z mnoha hledisek a podobnost Geislerové/Linhartové, která je ostatně zafixována i na plakátu Lely, dává tušit ambice přesahující zrcadlení tolik adorované v Personě. Naštěstí Hřebejk Bergmana nekopíruje bezhlavě, jen překlápí některé věci z dějin světového filmu a to samo o sobě není zločin. Zločin by byl, kdyby ve finálním sestřihu ponechal tu jedinou scénu s Radimem Špačkem, která by z pointy udělala frašku. Takže skutečnou marností výsledného tvaru zůstává jen velmi diskutabilní hudební doprovod Vladivojny La Chii, který Hřebejk bohužel znovu použil i ve své další práci na seriálu Až po uši. Suma sumárum, hereckým králem Nevinnosti je Vetchý, Munzar příjemně podtrhuje ve svých scénách určitou satiru celého příběhu a relativizování toho, že Geislerová hraje někoho, kdo trpí tím, že už jí není 14 (což je klasický herecký koncert ve velkém stylu, na jaký jsme od ní zvyklí). (31.12.2015)

Zásadní tvůrčí duo, které nám v minulosti několikrát dokázalo, že umí, se zde bezmocně plácá v tématu, paradoxně přetékající skvělým drámo potenciálem. Velmi drsný úvod do světa jednoho osamělého kriminalisty, v podání bravurního Hynka Čermáka, který strčil do kapsy všechny ostatní, se začne pomalu proměňovat v neskutečně tuctové rodinné drama, za jehož přehnanou provázanost by se nemusela stydět snad ani koprodukce Turecko - Venezuela. Vše se nakonec dokonale zadrhne a začne se točit pozpátku, proč vlastně neříci, úplně nanovo, i když podstata zůstává stejná. Vše dobré zabíjejí kýčovitě jednoduché monology, které se po delším poslouchání stávaly skoro nesnesitelnými, ještě horší dialogy, přehnaně určující pravidla hry na hodné a zlé, celkově opravdu nedotažený scénář (situace, která se na začátku filmu zdála naprosto nepředstavitelná, se na konci odehraje bez jakékoli reakce těch, kteří si jí nedovedli ani představit, což film prakticky zmrzačilo) a hlavně těžce monotónní projevy všech postav. Vetchý___v podstatě nehovořící, všemi vyhledávaný nad-samec, který vše, co se kolem něj děje, přijímá s naprosto stejným výrazem, bez diskuze za hřích stojící, roztoužená Olinka, které ještě včera stékalo mléko po bradě a dnes je již sama ochotná si z bradičky stírat úplně něco jiného a její těžký poker face, dále pak podivně sjetá Aňa a nakonec groteskně, ve finále ale bohužel trapně laděná postava senilního důchodce v podání Luďka Munzara. Jediné, co mi kromě občasných světlých momentů dělalo opravdu radost, byl velice povedený soundtrack a veškerá hudba ve filmu, která mi o něm řekla daleko víc než samotná tvůrčí dvojice. Od té jsem se dozvěděl něco jiného - na velikosti SAKRA záleží a Anna Linhartová je odsouzena se v některém dalším filmu svléknout. Jan Hřebejk a Petr Jarchovský chtěli, opravdu chtěli vyprávět tento příběh, ale, v mých očích, zřejmě nevěděli jak. (16.03.2015)

Tak jako voda Máchova jezera, která se na konec nad Lídou zavře*, uteče i drama puntíkovaného závěsu, vytažené z růžové knihovny vily Věry Chytilové. (*omlouvám se, ale původní název fimu měl být S pravdou ven) Za co? (04.03.2012)

Tak si říkám, co to jen ti hoši Hřebejk s Jarchovským hulej? Chtěli natočit světový film, místo toho to dopadlo typicky česky, pitomě. A k čemu tam maj ty policejní experty, aby jim radili? To jim neřekli, že Hynek Čermák jako vyšetřovatel neprojde z důvodu podjatosti? Co ta vazba (z důvodu možného ovlivňování svědků)?!! A pak teprve výslech neštrejchnuté poškozené? Nevím, ve kterém státě a právním systému se příběh odehrává, ale ta čeština mě mate ... Podobných přešlapů je plný každý druhý film s policejní tematikou, ale vystavět na tomto absurdistánu (tvářícímu se ovšem zatraceně vážně!) celý film, to už je vrchol! (15.09.2013)

Jako při trhání okvětních lístků kopretiny: „líbilo, nelíbilo, líbilo, nelíbilo…“. Za pozitivní bych měl považovat už jenom skutečnost, že zatímco na jiné české filmy chci sakum pakum zapomenout, na Nevinnost musím den po zhlédnutí stále myslet. Stylistické znečištění v poslední třetině podle mne ospravedlňuje přechod od střízlivého detektivního vyšetřování k subjektivnímu vyprávění. Film opožděně získává svého vypravěče a informace o jeho minulosti nám narychlo zprostředkovává, jak se dá. Prosazení osobního hlediska je prvním podrazem na diváka, jehož sympatie ke zpovídající se osobě jsou následně zamordovány jejím pochybným činem. Šlo o plán, nebo o souhru náhod? Rozporuplnost. První svým tělem nevinného osvobodila, druhá obvinila. Podobné nejsou jenom hříchy, ale i jeho příčiny. Nezájem. Vyprávěcí podiv(uhod)nost Nevinnosti, s níž především souvisí silně ambivalentní pocity v závěru (role viníka a oběti jsou v rozporu s jejich prezentací filmem), je podstatně inspirativnější než plytká společensko-kritická rovina, rušivě nápadná scénáristická kostra a nedůsledná integrace postav do děje (jestli měl retardovaný syn zastupovat onu jedinou nenapadnutelnou nevinnost, proč ke konci zcela mizí ze scény?). Problematický film se spoustou vad. Pozornost si ale zaslouží. 75% Zajímavé komentáře: Marigold, Radek99, novoten, Arbiter, InJo, Mulosz, Sandiego, starbrejkr (13.07.2014)