Obsahy(1)
Irán je jednou z mála zemí, kde je možné odsoudit k smrti děti mladší osmnácti let. V současné době tam čeká na vykonání rozsudku na sto dětí. Právník M. Mostafai odsouzené obhajuje, statečně se staví proti stávajícím zákonům a usiluje o jejich změnu. Režie M. Šíma a Š. Kačírek Doktor Mohammad Mostafaei zastupuje v Íránu okolo 40 mladistvých, kteří byli v této zemi odsouzeni k trestu smrti. Írán je totiž v tuto chvíli už jediná země na světě, která oficiálně popravuje mladistvé - tzn. ty, kteří spáchali nějaký zločin, když jim bylo méně než 18 let. Podle neoficiálních údajů zde bylo od roku 1990 popraveno 80 až 100 mladistvých. V žádné jiné zemi nebylo popraveno více dětí. Mohammadu Mostafaeimu se už podařilo zachránit 14 jeho klientů, odsouzených k smrti oběšením. Čtyři mladí klienti byli popraveni a osm jich teď čeká na popravu. Mohammad Mostafaei je advokát, který zastupuje nejvíce dětí odsouzených k smrti v Iránu a tím pádem i na celém světě. (oficiální text distributora)
(více)Recenze (4)
Zajímavý dokument, který nastoluje závažné etické a morální otázky, které zaujaly i kolegyni Lindiště. Je tu však ještě jiný problém související s "Dětmi na popravišti". Že je Írán zemí ovládanou nesnášenlivým režimem, masově porušujícím a potlačujícím lidská práva je všeobecně známo. Ovšem není pravdou, že je Írán "jednou z mála zemí, kde je možné odsoudit k smrti děti mladší osmnácti let." Takových zemí je v Asii nebo Africe značné množství a nezletilí mohou být a také jsou odsuzováni k absolutnímu trestu pohříchu i v řadě států USA, mj. v Louisianě, na Floridě, nebo v tomto směru v neblaze proslulém Texasu. Kdyby pánové Šíma a Kačírek zaměřili svoji pozornost i tímto směrem, přesvědčili by mne o upřímnosti svého zájmu o lidská práva. Zatím mi jejich snímek trochu zavání jednostrannou, účelovou a politicky motivovanou snahou kritizovat Írán kdykoliv se k tomu namane příležitost i za prohřešky, kterých se dopouští společnost, která sama sebe ráda nazývá demokratickou a svobodnou. ()
Otázka viny trestu, která je hlavním tématem dokumentu není jednoduchá. Psychiatr Honzák říká: "Jak evropské společnosti bohatly, stávaly se tolerantnějšími, smířlivějšími a ztrácely tvrdost a nesmlouvavost nezbytnou pro udržení každého společenského řádu. Soucit se pomalu, ale jistě přesunul z oběti na pachatele a těžké zločiny se postupně začaly trestat spíše podle názoru psychiatrů a sociologů než podle litery zákona. Dnes je to často tak, že pachatel je znám, ale přesto se vyšetřovatelé do hloubky věnují jeho motivům A přitom se právníci, psychiatři, sociologové, politici ztrácejí v představách o tom, že jsme produkty sociálních okolností, nebo naprogramované loutky bez vlastní vůle. Bez odpovědnosti za to, co děláme.Pak se trestuhodnost vypaří. Skoro se dá říci , že policie zločince pronásleduje hlavně proto, aby je předala lékařům. Většina lidí ve společnosti jsou omámených konzumem. V tomto dokumentu vidíme zcela opačnou situaci v Iránu. Smrt se trestá smrtí bez ohledu na to , je-li pachatel nezletilý. Nebo musí rodina zaplatil v přepočtu milion korun odškodného. Třeba ve Švédských městech (v některých je už víc přistěhovalců z Afrik a Arabských zemí než domácích neplodných Švédů) nyní zápasí se zločineckými gangy přistěhovalců. Nedávno byla na ulici zastřelena mladá maminka, která nesla malé dítě a pár dnů potom omylem osmnáctiletá dívka, když si gangy vyřizovaly účty. Na druhou stranu: Jedno dítě v dokumentu se mi zdají obětí šikany. Ten kdo šikanuje dokáže cítit pouze alfasamce a je třeba se s ním poprat verbálně i ručně. Když mu dáme dvacku za svačinu, budeme se chovat jako oběť a stačit mu to nebude. Tedy určitá možnost obrany nezletilého vůči agresorovi je důležitá. Většina vražd v dokumentu se mi zdála z psychopatických důvodů v afektu. ()
Zajímavá sonda do země, kde je trestní právo aplikováno bez ohledu na věk a motivy, respektive úmysl či náhodu. Ale více než samotné téma trestání mladistvých mě zaujalo to, že osudy odsouzených jsou v podstatě v rukách rodin obětí, kteří jim mohou odpustit, čímž jsou osvobozeni (za tučného poplatku rodiny odsouzeného, tzv. "krvavé peníze") a nebo jim mohou podtrhnout židli - a to doslova a do písmene. Rodiče, kteří jsou schopni se podívat na tyto tragédie s odstupem a odpustit viníkům zabití svých dětí, mají můj obdiv. Některé jejich argumenty byly velice velkorysé a přitom logické. Ale i přesto nevím, jestli já osobně bych byla něčeho takového schopná. ()
To, co mě při sledování dokumentu napadalo, vyjádřila už velice trefně uživatelka Lindiště, nebudu to tedy opakovat. Jde tu o samý smysl a podstatu práva a někdy neškodí podívat se očima "těch druhých", abychom si uvědomili, jak jsme na tom vlastně dobře. Příkoří a bolest mladistvých, čekajících na dovršení 18. roku ve vězení, aby mohli být popraveni (příp. jim mohli doslova podtrhnout židli pozůstalí zemřelého), však nijak nesnižuje to, jestli se podobné věci dějí jinde. Tvůrci vypovídají o jedné skutečnosti (tresty smrti pro mladistvé v Íránu a příběh právníka, který je obhajuje), a já myslím, že to dělají dobře. Hodně mě překvapilo, že takovýto dokument mohl být natočen. Možná i to způsobilo osobní strasti právníka, který se stavěl proti trestům smrti pro mladistvé a obhajoval je. Díky za tento dokument, je pro nás potřebný, aby nám otevřel oči pro utrpení druhých (na straně mladistvých delikventů i pozůstalých po obětech těchto činů). Spolu s otcem jedné z obětí vyznávám, že jinak než kvůli Bohu, kvůli Bohu, kvůli Bohu odpustit nelze a skláním se před jeho poznáním. ()