Do Começo ao Fim

Pokud chce snímek komunikovat skrze emoce, nemůže ignorovat přínos děje jakožto prostředku k získání diváckých sympatií. Do Começo ao Fim totiž zcela selhává v budování vztahů k postavám, od začátku se soustředí na pohledy, doteky a city. V první polovině, kdy je zobrazováno dětství hlavních protagonistů, si notně napomáhá scénami, ve kterých je naznačována až příliš velká intimita jejich vztahu. Ať je to matka, která je sleduje skrze nemocniční okno, případně otec jednoho z nich, který své obavy dokonce vysloví – v obou případech se jedná spíše o vykonstruované scény, než na něčem skutečném založené starosti. V polovině druhé, která přijde zcela nečekaně, protože v té první se vlastně zatím nestačilo nic zajímavého stát, se tvůrci soustředí už na existující partnerský vztah mezi oběma bratry. Středobodem vyprávění je odlet mladšího z nich do Ruska, tedy téma odloučení, které není pojato nijak zajímavé a dokonce ani rozvíjeno. Filmu bohužel chybí krom dramatického oblouku i snaha o jakékoliv sdělení. Na nic nepoukazuje, neřeší žádný problém a dokonce ani o ničem nevypovídá. (22.11.2013)

Kdyby nešlo o to téma, tak je to prostě podprůměrný film, na který se budu snažit co nejdřív zapomenout a doufat, že mi nezabral moc místa v mozku a nebo náhodou něco neumazal, aby se tam sám vešel. Nejspíš to není tak špatný film, ale každý docení něco jiného a já si kamaráda z tohohle snímku rozhodně neudělám, protože jsem se prostě a jednoduše nudila a přidávám se k těm, kterým ta hudba pořádně lezla na nervy. (22.06.2013)

Nebýt té první části, kdy nám režisér ukazuje, jak to s chlapci bylo v dětství, možná by to bylo o něco lepší. Chvílemi jsem si říkal, že jde o film, u kterého nepůjde o nějaký hlubší děj, ale o silné scény, na které po shlédnutí budete těžko zapomínat. Nakonec se mi dostalo jak děje, (až po časovém skoku v ději) tak i silných scén, a že jich bylo celkem dost. Hudba je jaksi mdlá, ale právě ve chvílích, kdy jde o ony silné scény, se na ty chvilkové okamžiky hudba zmátoří a krásně celou scénu podtrhne. Herci jsou příjemní, tedy až na představitele dětských rolí, u kterých jsem si myslel, že vyrostu. Celé zobrazení dětského období bych jednoduše vyškrtl a nahradil ho nějakými dalšími silnými scénami a možná by celý snímek působyl mnohem příjemněji. I přezto dávám snímku plný počet, protože po časovém skoku se otevírá krásný, ač trochu netypický příběh dvou bratrů. (19.01.2012)

Veškeré mé dojmy již víceméně padly v ostatních komentářích, takže vlastně přicházím jen se shrnutím. Námět a téma je na pět hvězd a stejně tak si obdiv zaslouží i odvaha autorů se do něčeho tak silně kontroverzního vůbec pustit. Zde klady končí. Příběh je doslova o ničem, dialogy jsou přihlouplé, psychologie postav veškerá žádná, každá druhá scéna je okatě samoúčelná a nesoudně kýčovitá a srdcervoucí hudba nastupující každých pět minut velice efektivně leze na nervy. Přiznám se, že prvních 20 minut jsem byl ochoten na toto všechno skočit. Ale čeho je moc, toho je příliš... (23.04.2013)

"Mám rád mužské zadky. Ženy s jejich vzdychy a velkými zadky mě nezajímají. Ženské zadky jsou tu od toho, aby z nich byly dobré steaky při nehodě v horách," předčítá jeden z hrdinů filmu věty z románu Cartas de um sedutor od enfant terrible brazilské literatury Hildy Hilst (1930-2004), jejíž představení nelusofonnímu publiku je bohužel jedním z mála kladů celého snímku - a souhlasím tak s Plangiho komentářem. Tématicky možná objevné, ale kinematograficky naprosto katastrofální: nic se tam neděje, je to dlouhé (špatně napsané), nudné (špatně zahrané), s otřesnou a špatně použitou hudbou, a kde se člověk navíc zhola nic nedozví o tom, jak vypadá život v Brazílii. Zkrátka mě to nebavilo, a to je u filmů snad největší prohřešek. A u díla z Latinské Ameriky či rovnou z Brazílie, kde queer kultura v té záplavě machismu neměla na růžích ustláno, mě to mrzí dvojnásob. Ovšem i když to v téhle "karnevalové" kultuře nemají queer filmy jednoduché, najdeme zde starší i novější dílka, která za vidění rozhodně stojí. A přirozeně tím hlavním subžánrem nejsou "gay vztahy", ale právě všechno to queer (travesty, transgender,...) vycházející z onoho jedinečného podhoubí karnevalů, klubů, pařeb, ať už v podobě dramatizovaných životopisů nebo dokumentu. Zlomovým filmem byl světově oceňovaný Madame Sată (2002), skutečný příběh travesty legendy riodejaneirské scény, dále životopisné drama o slavném "bi" rockerovi Cazuza - O Tempo Não Pára (2004), z novějších pak stojí za zmínku skvělý dokument o divadelním souboru působícím v 70. a 80. letech za tuhé diktatury Dzi Croquettes (2009) nebo lehčí nota romantické komedie Elvis & Madona (2010) o lásce mezi lesbou a transvestitou. Pokud má někdo chuť na řekněme "nekarnevalové" příběhy a bude trochu hledat, i ten si přijde v Brazílii na své. Rozkošná je třeba - snad až almodovarovská - lesbická komedie A Partilha (2001), oceňovaný kraťas o učiteli matematiky Professor Godoy (2009) nebo starší experimentální drama s gay postavami Anjos da Noite (1987), které může vzdáleně připomínat známé Paris, je t'aime (2006). Nicméně pokud bych měl hledat latinskoamerický queer film, který mě v poslední době dostal, musel bych vzpomenout skvělý peruánsko-kolumbijský Contracorriente (2009), který je všechno, co Do Começo ao Fim není. PS: Pokud někdo u úvodní citace váhal, tak Hilda Hilst zcela jistě naráží na letecké neštěstí v Andách v 70. letech, o kterém jste určitě slyšeli, viz Přežít /1993/). (16.02.2013)