Portréty německých alkoholiků

Šest lidí, kteří v Portrétech německých alkoholiků vyprávějí o své alkoholové závislosti, zůstává v anonymitě. Jsou přítomni pouze ve zvukové stopě, což však není proto, že by se styděli hovořit o sobě před snímající kamerou. Režisérka je o to totiž vůbec nepožádala. Carolin Schmitzová ve svém prvním celovečerním dokumentárním filmu neusiluje o to, aby propůjčila závislosti na alkoholu individuální tvář, prezentovala ji jako osud jednotlivců nebo moralizovala. Daleko více ji zajímá, pod jakým, zdánlivě spořádaným, společenským povrchem bují tajné pití – často s cílem lépe fungovat v této společnosti.
S pozoruhodnou formální filmovou důsledností se jí daří vyzdvihnout tabuizované téma a postavit je doprostřed společnosti. Rozhovory tvoří východisko a základ filmu. K nim přidružená vizuální rovina sestává z obrazů soukromých a veřejných prostor. Jejich kombinace s vyprávěnými příběhy vytváří hlubiny a třecí plochy otevírající široký prostor pro asociace. (Das Filmfest)