Recenze (3)
Tož tohle jsem, strýko, nepobral... ()
Interní vtip, jenž pochopí málokdo, ale který prokazuje autorovu schopnost točit interpretačně bohaté, ačkoliv výkladům se provokativně záměrně vzpírající počiny, jimž nechybí zábavnost a jistá mírá cinefilní rozkoše pro lidi, kteří vyrůstali na stejných filmech od stejných tvůrců. Když znáte recepci předchozího snímku Tomáše Binčíka, ona legrace (spojená s citací a její negací) vám docvakne bez větších problémům. A když se odhlédne od kontextových okolností, stačí být obeznámen s dílem Stonea, Lynche a Tarantina či Scorseseho, vůči nimž je ona v nejlepším slova smyslu amatérská provokace podvratná. Přesto mám za to, že na potvrzení nadějnosti mladého slovenského (s)tvůrce si budeme muset počkat až v případě třetího filmu, tentokrát doufám regulérního. ()
„It’s the duty of art to ask questions, not to provide answers.“ Ano, ale provokovat publikum tím, že jim dílo dá jen snůšku vyprázdněných znaků, není umění. „But what if you have no question at all?“ Když není co říct, má smysl něco říkat? Na druhou stranu příznačné dílo doby, kde konverzaci určenou pro úzký okruh zasvěcených může zaznamenat kdokoli, ale s tím, že jí vůbec nepochopí. Je pak jen absurdní, že vzkaz je považován za dílo, které je potřeba katalogizovat v databázi. Ale když knižně vycházejí seznamy nákupu a dluhů uznávaných tvůrců (Andrej Tarkovskij: Deník), proč by si někdo nemohl svůj internetový flame zařadit mezi vlastní tvůrčí počiny. ()