Los maníacos del martillo

Krátce v kostce: Dokument o dvojici teenagerů, kteří připravili o život 21 lidí. ____ Obšírněji řečeno: Jestli něco otřáslo internetem na konci roku 2008, pak to byla kauza Dnepropetrovsk maniacs. Pokud jste viděli Hanekeho psychothriller Funny Games, tak zhruba víte, na čem jste. Jen s tím rozdílem, že tohle se stalo doopravdy. A je to kurva silná káva. Dvojice Ukrajinců ve věku devatenácti let tehdy během měsíce extrémně brutálním způsobem pozabíjela 21 nevinných obětí. Ty si vybírali zcela náhodně, padni komu padni, takže došlo na děti, starce, těhotnou ženu i normální dospělé muže. Na tom by přesto nebylo až tak nic zajímavého, nebýt dvojího. Za prvé zabíjeli čistě pro zábavu, tzn., že jejich činy nebyly motivovány sexuálně, loupežně, výchovou, mesiášským komplexem či týráním v dětství, jak bývá u sériových vrahů běžné. Zlatá mládež se prostě jen bavila. Za druhé, a to hlavně, jedna z vražd, které si nahrávali na mobil, unikla na internet a nasrala do hlavy milionům lidem, kteří ji zhlédli. Nedlouho poté zaplavily youtube nevěřícné reakce během sledování, které vešly ve známost coby „3 guys 1 hammer reaction“, parafrázující tím „2 girls 1 cup reaction“. Ve světě, kde mají taková videa-memy stejný počet zhlédnutí jako klipy Lady Gaga, se nutně cosi vážného ve společnosti posunuje a smazává, ostatně nekončí Bad Romance mrtvolou z Nekromantika? To ilustruje anekdota z 90. let, tedy z období rané politické transformace v postsocialistických zemích, v níž se praví, že v období totality jsme na veřejnosti schovávali Playboy do Rudého Práva, zatímco dnes schováváme Rudé Právo do Playboye. Jinými slovy, erotické momentky z ložnice, které většina z nás nemá problém vystavit na web, a sledování násilných grafických obsahů je dnes ve veřejném prostoru mnohem menším problémem než okaté přihlášení se k určitým politickým názorům. Závěrem asi tolik, že oba Ukrajinci dostali doživotí. Vnucuje se otázka, co zrovna prožívají, poněvadž ukrajinské stejně jako ruské věznice jsou známé dosti nevybíravým vítáním nových vězňů, kteří dostanou hned zkraje čočku od bachařů, a vůbec poněkud svévolnými podmínkami, a to obzvláště dnes, kdy se fízlovský praktiky těší na východě nevídanému rozkvětu. Za druhé funguje mezi vězni cosi zvláštního a paradoxního, co bychom mohli nazvat etika, čímž se míní, že vězni, kteří kupříkladu nějak ubližovali ženám nebo dětem, dostávají krutě přes čenich, kterýžto osud čeká zcela po právu i oba inkriminované. Vzpomeňme Dahmera, který skončil s násadou koštěte v hrudníku, byť u něj to bylo daný údajně závistí spoluvězňů za ty kvanta dopisů, co dostával. Kdyby se někdo ptal, za co je těch pět hvězdiček, tak prostě za ty emoce, které případ rekonstruovaný dokumentem v člověku vyvolává. Negativní emoce jsou na druhé straně osy, nicméně v absolutní hodnotě velikostí stejné jako emoce kladné, tudíž i stejně ocejchované. (30.10.2010)

Docela by mě zajímalo kdo byly další oběti a informace o tom jak byly zavražděni, za nekompletnost dávám 40% (23.08.2011)

Chilský dokument o dvou ukrajinských vrazích (stále ještě klucích), kteří prosluli tím, že si některé z brutálních vražd nahrávali na mobil a velmi dobře se u toho bavili. Zda to bylo pouze pro jejich pobavení a úchylný suvenýrek, nebo pro prachy, to se bohužel neví. A v jejich případě se najde řada nesrovnalostí, takže tím spíše by mě zajímalo jak to celé bylo. Jako dokument to není žádný odvaz, nicméně přichází i s nějakým dosud nezveřejněným materiálem a vůbec, jak jsem tomu případu předtím nevěnoval moc pozornosti, jsem rád, že jsem se teď mohl dostat trošku do obrazu. Na těch parchantech je prostě zajímavý, jak byli zdá se prosti klasických motivací a zabíjeli klidně i venku za denního světla, prostě jen tak pro srandu. A strašidelný mi přijde už jen onen kontrast bývalého komunistického a dnešního zápaďácky konzumního světa, v kombinaci se zaostalými a zkorumpovanými ukrajinskými poměry. (24.12.2010)