Vlčie diery

Výborný slovenský válečný film odehrávající se za slovenského národního povstání. Film byl evidentně natočený ještě před Únorem, neboť zde dokonce zaznívá i kritika na hlavu Rusa. Samozřejmě je plný nacionalismu, ale v této době bez pardonu pochopitelného. Živoucí důkaz, že Slováci uměli točit skutečně dobré filmy a je škoda, že jejich současná kinematografie prakticky neexistuje. Pokud mi něco vadilo, tak ten závěr, na kterém bylo jasně patrné, že ty tanky jsou jen párcentimetrové makety. (25.05.2011)

Že Vlčie diery trpí všemi myslitelnými neduhy snímků z konce 40. let, schématismem počínaje, přes černobílé postavy, patetickou hudbu a melodramatickými momenty konče, s tím jsem byl už dopředu srozuměný, že film má blboučký scénář, kdy příběh silně pokulhává a děj skáče kupředu mílovými kroky, to už je horší, a že bude titul, který měl bezpochyby prioritu, mít tak malý rozpočet, a že se bojové scény zvrhnou v naprostou frašku díky tančíkům, které si vypůjčili z dětského pokoje nějakého dítěte z prominentní rodiny, to už se nedá omluvit ničím. Vlčie diery mají nezpochybnitelně propagandistický rozměr, který můžu tolerovat (a je otázka, jestli můžu) u takového kousku, jako je Kachyňův Král Šumavy, pak tady formální kvality filmu k ničemu takovému nevybízejí. To přepálené hodnocení je jednoduše dané nostalgií a vědomím, že jde o film s protifašistickou a národněosvobozeneckou tématikou. Celkový dojem: 25 %. (11.01.2015)

Vlčie diery sú takmer mojim rovesníkom a bol by zázrak, ak by to na nich nebolo vidieť. Napriek tomu ich považujem za výborný film, v ktorom dostala príležitosť celá vtedajšia slovenská herecká špička. Paľo Bielik vhodne zakomponoval dokumentárne zábery z Povstania do dramatického príbehu štyroch bratov. Vo filme určite zaujme kamera a poteší tiež absencia neskoršej privatizácie Povstania komunistami. Film nesie známky malého časového odstupu od zobrazovaných udalostí, je akýsi hranatý a niekedy skĺzava do pátosu, ktorý vyniká najmä v hlučnom hudobnom sprievode. (30.11.2010)

Tento film má v sobě výraznou dokumentární a historickou hodnotu, neb podává dění z 2. světové války očima přeživších pouhé 4 roky po jejím ukončení, navrch v režii aktivního účastníka Slovenského národního povstání. Tvůrci přenesli do filmu čerstvé emoce, využili i některé autentické reálie, film obsadili tehdejší slovenskou hereckou špičkou a výsledkem je na svou dobu technicky i umělecky mimořádný snímek. Problém spíše může nastat, vidí-li ho po víc než 70ti letech mladý současný divák, protože sílu vrcholných československých válečných filmů (zejména ze 60. let) Vlčie diery pro mě osobně zdaleka nedosahují. Řada silných momentů (z nichž ten nejsilnější, takřka hororový paradoxně ani nesouvisí s válkou) na druhé straně vyvažuje délka a časté sklony k patetičnosti. Excelentní a nadčasovou filmařinu z mnoha scén doplňují uměle vložené dokumentární záběry a rovněž akční scény z války, jejichž zpracování z roku 1948 je dnes už spíše passé. Ačkoliv to pro všechny silné klady dlouho vypadalo z mé strany na 4 hvězdičky, ke konci již natažená stopáž a zejména to závěrečné naivní a patetické finále, vizuálně doprovázené přímo hračkářskými modely tanků, shodily mé hodnocení o hvězdičku níž. K tvůrcům určitě cítím respekt, k statečným vojákům obětujícím se v boji proti fašismu chovám hrdost, samotný film mě také obohatil a některé scény hodně zapůsobily. Ale opakovaně bych se na Vlčie diery asi nepodíval a přeci jen se nemohu při hodnocení bránit i vnímání jistých slabin. [65%] (14.05.2021)

Po zestátnění československých filmových atelierů byla zapotřebí ke každému filmu schvalovací komise. Ne každý námět a režisér prošel výběrovým sítem. Na rozdíl od veselých hravých a často naivních prvorepublikových filmů, nastupují po zestátnění povětšinou vážná budovatelská témata. Je stále ještě patrná značná stylizace (to co někdo může vnímat jako agitku nebo překrucování historických faktů) není ještě kladen tak velký důraz na uměleckou stránku. Herecké výkony nesou stále ještě stopy divadelního herectví se silnou potřebou dramatizovat s prvotřídní výslovností. V tak krátkém čase po válce měli všichni zúčtastnění svoje vlastní zážitky v čerstvé paměti, proto je film i se svými nedostatky nabitý emocemi a na rozdíl od pozdějších snímků nepotřebuje hledat vhodné kulisy. O to větší škoda, že bylo často použito modelů a studiových záběrů namísto skutečné přírody. Tak se vedle záběrů zdařilých a novátorských objevují i mírně řečeno neumělé, nad kterými se dnes usmíváme. Lehotův scénář je postavený na příběhu jedné rodiny, na níž se válka podepsala. Je llidský, svěží a uvěřitelný. Vykreslení jednotlivých postav je vypracované, což jistě pozdvihuje celý film výš. Pro Palo Bielika šlo navíc o věc ryze osobní, protože se národního povstání osobně účastnil.                                                                                                   Za velmi vydařenou scénu považuji návrat jednoho ze synů Svačinové, kterou uhrála Beta Poničanová neuvěřitelným způsobem. František Dibarbora v roli esesáka s úlisným úsměvem a nadřazenou zdvořilostí dává podřízenému znamení k likvidaci výmluvným gestem jedné ruky, podřizený přijímá rozkaz přivřením víček. Prvotřídní minimalistické provedení!             Pro dnešního diváka může znamenat film těžké sousto. Technická kvalita i herectví se posunulo někam dál. Pokud se ke snímků dostane uživetel, který je odkojený současnými válečnými filmy, dokážu si živě představit, jak bude vypadat jeho hodnocení a komentář. Snímek bych spíš doporučila nadšencům pro československou kinematografii, kteří znají podtext a nemají ve zvyku porovnávat se současnými filmovými trendy.                                                                                         Vzhledem k tomu, že v mém dětství se promítaly a vysílaly pouze filmy, které byly natočeny do té doby, než jsem usedla před obrazovku, vyrůstala jsem právě na podobných snímcích. Takže mi z dětství utkvěla především scéna s akutní amputací dolní končetiny improvizovaným nástrojem. :o) (10.01.2015)