Studená ryba

Nuda s ubíjející stopáží a v porovnání s jiným Šion Sonovým filmem, který jsem viděl jako první od něj, mi přišel velmi strohý a bez šťávy. Ups, tedy tou "rudou šťávou" se zde vůbec nešetřilo a jedná se poměrně o hodně nekompromisní krvavou brutalitu v průběhu dění, ale postrádá cosi navíc. Hodně exploitační zálěžitost, která si potyká se satirou společnosti, rodinných vztahů a náboženství vůbec, ale ve výsledku na mě působí prázdně a bez hodnoty. (19.08.2014)

Když nám bude dělat někdo potíže, jako třeba pan Yošida, tak ho prostě uděláme neviditelným... a bude to! :o) Šion Sono mě zatím po třech filmech nesmírně baví svými bizarními náměty, snad pokaždé velice originálně a funkčně propracovanými včetně neočekávaných žánrových a stylových kombinací. Základní premisa Studené ryby o luxusním obchodu s rybičkama, za jehož poťouchle svérázným šéfem se skrývá úchylný zabiják a většina jeho zaměstnanců je pak nucena k asistenci i mimo veřejný provoz obchodu, je tak správně děsivá a zároveň i v nejedné scéně černohumorná, že mě film zvláštním způsobem hodně bavilo sledovat. Sono se i na poli delší stopáži ukazuje jako velký mistr napětí, který diváka jen tak nepustí, pokud ho úspěšně lapí do svého vyprávění. Také oceňuji, že když už má někdy potřebu natáčet úchylné scény, že diváka slabší povahy na ně připraví velmi pečlivě, neodpudí ho na začátku – pomalu rozehrává civilní děj, přítomné úchylnosti graduje od decentnějších znepokojení, dlouhou dobu vynechává explicitnější záběry... Když ale došlo v poslední půlhodině na zásadní (postupně i očekávaný) uzemňující zvrat a celý děj se k závěru překlopil v tomto směru k tak šíleně přehnanému finále s ne úplně dopracovanými motivy (např. příchozí policajt a jeho zásah-nezásah?), na můj vkus šlo o příliš samoúčelné šokování ve víru sexu, brutality a krve, kdy jsem (byť pořád často s velkým napětím) byl svědkem něčeho, co jsem sledovat asi vážně nepotřeboval. Tohle už nebyl horror ani černý humor, jenom čirá přehnaná brutalita. Nadále oceňuji Sona jako nezaměnitelného „svérázného“ filmaře s osobitou tvorbou, ale vzhledem k vyústění mu tady nedokážu dát dlouho zamýšlených 4–5 hvězdiček a příště si možná více rozmyslím, na co se od pana režiséra ještě podívám. [70%] (23.06.2023)

Výsledkem mého prvního setkání se současnou šikmoúhlou tvorbou je závorka, do níž musím dát veškeré své dosavadní komentáře k filmům. Zjišťuji totiž, že v Japonsku je volant na pravé straně vozidla a k pouštění hudby dosud slouží přehrávač magnetofonových kazet. K těmto novým poznatkům lze přidat krutě definitivní potvrzení dosud odmítaného tušení, jak celý Západ beznadějně zestárl a já s ním. Evropa není vlastníkem své budoucnosti. Jejím dědicem je levoboček, životaschopnější než legitimní děti. S jakou lehkostí, s jakou samozřejmostí předkládá Studená ryba to zdaleka nejhezčí snoubení zábran a jejich ničení, jaké jsem kdy ve filmu zažil (pokud jde o erotické scény). Jsem dosud v šoku, musím se opakovat: s jakou samozřejmostí odsunuje všechny upocené euroamerické pokusy, kulhající buď na oduševnělost, buď na moralitu, buď na autocenzuru, buď na podbízivost. Jak si se mnou film na konci hraje, pokud jde o otázku, jak se hrdina příští doby se svou situací vypořádá. Jsem zvyklý buď na nějak typizovatelné rozuzlení nebo na absurdistickou metaforu. Studená ryba komfort takového výběru nenabízí, není se za co skrýt. Finální obětí s manželkou. Překvapení? Jen na chvilku, dceruška záhy vše vysvětlí. Nakonec všechno sedí. Ale protože jsem přece jen Evropan, nemohu se vzdát jistých možností starého světa: třeba číst tento film jako freudiánské podobenství toho, co tě konstituuje; nebo jako ultrarealismus údajné svobody jednotlivce v globalizující se tržně-mocenské civilizaci. Pravděpodobně nechápu film Studená ryba adekvátně, protože neznám sociální realitu řadového Japonce, k níž možná chce promlouvat. Nešť. Pro mne je pozvánkou do Nové říše vycházejícího slunce, v níž jsou všechny staré struktury brutálně rozbíjeny, aby bylo z jejich látky tkáno předivo nevyčerpatelné variability. Mám strach tam vstoupit, myslím, že bych se v tom utopil. Už jsme slyšeli, že Bůh je mrtev. Ale co si počnu, jestliže je mrtev i Dostojevskij? Jedna naděje zbývá: možná tady, právě v tomto filmu, se ohledávají kořeny. Ne-li, nastává něco, co stařec jako já nemůže vnímat jinak než jako vládu chaosu, jakkoli fascinován. Dosti nářku, několik momentek: Ten mladík v paruce si při tom všem pořád jen v klidu čte (dokud nejde o něj); hra plyšáčků při lesbické scéně; lidské nitro v domě křesťanského fetiše ověšeném žárovičkami. /// Hudba!!! /// Komentáře: JFL, hirnlego. A ovšemže verbal. (02.09.2011)

Tak Japonci mi slušně natrhli prdel tímhle bezútěšným thrillerem! Násilí zobrazené ve filmu v poslední,gradující půl hodině má svůj účel a vše perfektně zapadá! Je nemožné tenhle film zařadit do nějakého žánru, protože místy funguje jako horror, thriller, či černá komedie s hlubokou alegorii ohledně bussinessu a Japonské společnosti. Během filmu není zcela jasné, kdo tím psychopatem vlastně je, pouze ryby působí normálně. Překvápko ! (05.05.2013)

DivX/// Obsazení 7/10 Děj 8/10 Atmosféra 9/10 Kamera 9/10/// PLUS: jiný přístup k námětu, napětí, brutalita i nečekané zvraty MÍNUS: možná trochu delší stopáž a expozice (název filmu až ve 22 minutě)/// Shrnutí: Japonští filmaři na rozdíl od amerických filmových tvůrců na to mají koule. Nebojí se ukázat čiré násilí a neuvěřitelný psychoteror, který musí zažívat hlavní postava. Praktická ukázka toho jak přátelský podnikavý "strýček", který se vetře do přízně hlavní postavy a jeho rodiny je ve skutečnosti sadistický psychopat a sériový vrah. O to víc je šokující, že ho v tom jeho žena podporuje a možná dokonce je ještě horší. A náš hrdina - taťka od rodiny je uťápnutý slušňoučký moula, který dozná během filmu razantní proměny - zřejmě i zasloužené./// Celkem 82%/// (21.04.2019)