Režie:
František LaurinKamera:
Adolf NavaraHrají:
Josef Vinklář, Bohuš Pastorek, Karel Máj, Dalimil Klapka, Věra Kubánková, Zdeňka Černá, Jaroslava Pokorná, Ljuba BenešováObsahy(1)
K mimořádným divadelním událostem 70. let, která jinak pro českou kulturu patřila k nejtěžším, lze počítat určitě hru Oldřicha Daňka Válka vypukne po přestávce.
Životní zpověď herce Bendla, který bilancuje svůj život napsal autor přímo na tělo Josefu Vinklářovi. Jeho mimořádný herecký výkon, stejně jako autorova hluboká znalost prostředí, o němž vypovídá, jsou dodnes živé a stojí za to si je připomenout.
(oficiální text distributora)
Recenze (8)
Ve své době šlo sice celkem oprávněně o oceňované divadelní představení, ale jednalo se o chudé normalizací ovlivněné sezóny, takže z dnešního pohledu už bych tak nadšený nebyl. Daněk byl sice po dlouhá desetiletí oceňovaným autorem, ale opět je nutné zdůraznit, že to bylo v době, kdy mnozí byli umlčení. Na téhle hře je znát, že jsou to papírové postavy, do kterých Daněk zosobnil určité postoje, názory a modely chování. To prostě nejsou živí lidé, ale modely. Vinklář je sice špičkový herec, ale tady v některých místech přehrával, a to ani ne proto, že by ten part nezvládal, jako spíš proto, že mu to předepisoval divadelní scénář. K herci sice divadelní póza tak nějak patří, ale tady je jí někdy až příliš. Celkový dojem: 60 %. ()
Luxus. ()
Výtečný Oldřich Daněk skvěle zahraný Josefem Vinklářem, který odehrál každou minutu tohoto představení. Hloubka úvah o divadle, lidském životě, absudritě dějinných přeměn je zde podávaná po daňkovsku atraktivně v bonmotech, ze kterých někdy zamrazí a jindy, braňte se nebo ne, vás rozesmějí. Bonbónek, pochoutka, lahůdka. ()
Žalostná proměna dramatického repertoáru většiny pražských (a nejen pražských) divadel v období nejtěžší fáze normalizace sedmdesátých let připravila řadu tvůrců nejen o angažmá, ale zejména o jakoukoli další formu uplatnění na poli umění. Tomuto "trestu shůry" se podařilo odolat jen výjimečně a shlédnutá inscenace Oldřicha Daňka náleží k těm šťastnějším okamžikům v dějinách smíchovského Realistického divadla, které se, podobně jako Divadlo E. F. Buriana, ocitalo v úmorném vleku stranických čistek. Daňkova generační hra nás na pozadí zpackaného životního osudu herce Bendla seznamuje s dějinnými paradoxy dvacátého století v celé jeho spektrální šířce a připomíná nejen složitost a tvrdost hereckého povolání, ale nastoluje i otázku morální čistoty, tak těžko uhájitelné v dobách předválečných, válečných i poválečných. Samozřejmě že monolitem inscenace je strhující a neopakovatelná Vinklářova kreace, prožitá do poslední kapky potu na umělcově čele, zahraná s velkým a přitom docela neokázalým emočním vkladem, který dává plně vyniknout pocitům hlavního hrdiny, tak trochu pošetile toužícího celý život jen hrát divadlo. Malý svátek, jaký tehdy straničtí papalášové hladovějícím návštěvníkům tohoto divadelního představení nechtěně dopřáli, je malým svátkem i pro současného diváka, přijímajícího s pokorou a užaslým údivem tyto neskromné dary české Thálie. ()
Nenahraditelný Vinklář...a hra která tématem stále aktuální... ()
Vinklar nesleze ze sceny, za coz mu patri muj obdiv. Na druhou stranu se mi ale tahle hra o divadelnicich moc nelibila. 3- ()
Herci nic moc, režie dobrá, ale Vinklář famózní, takřka one man show, kvůli tomu nadhodnocuji. Název hry je vzat z dialogu, kdy starý principál naznačuje, že později to pro začínajícího herce bude tvrdší v divadle obstát. ()
Pokud to, co jsem viděla byl divadelní záznam, nikoliv televizní inscenace, tak klobouk dolů. Daněk má určitě lepší hry. Ale pan Vinklář byl famózní a do divadla bych na to rozhodně šla. ()