Černá Venuše

Dvouapůlhodinové natřásání obří, celulitictické prdele otylé brikety, která má místo bobra netopýra. Pro ty, kteří rádi vlezou na kdejaký sentinel, zajisté příjemné rozšíření jejich XXX XXXL sbírky, avšak zdravý, heterosexuální divák dá raději příště přednost ženám s kužely. Nepochybně si to ale své hotentotské diváky najde, protože v Zimbabwe už prý zavedli internet na šlapací pohon a pašeráci začali přenášet signál i do JARu. Určitě žhavý kandidát na zlatého Nelsona. (19.08.2012)

Film, na který se lze dívat z mnoha úhlů. Navíc skutečný. Čtěte na http://en.wikipedia.org/wiki/Hottentot_Venus. Sarah doma v Africe žádné štěstí jistě nečekalo. Být předmětem Freak Show možná snad neslo nějaké peníze, kteří ji pasáci obratem vzali. Vybaví se vám Lynchova prvotina Sloní muž. Musím opět citovat Petra Nárožného: Já nechci žít ve středověku ani v renesanci. Co když mě budou bolet zuby? Já chci žít teď. Jednoduše lze říct, že dnes by se tragedie končící úmrtím Sarah asi nestala-tedy v Evropě. Už si ale nejsem tak jist její kariérou v bordelu, to se opakuje Furt.... (15.12.2012)

Nemám slov. Vénus noire, téměř tříhodinový filmový monument, popisuje osud „hotentótské Venuše“ Saartjie Baartmanové, která na začátku 19. století opouští rodnou Afriku a přijíždí do Evropy. Příběh je o to silnější, že se skutečně stal. ~ Afričanka je evropskou společností vytrvale a rozličnými způsoby dehonestována. Není vnímána jako rovnoprávný spoluobčan či obecně jako člověk, nýbrž (díky své abnormální fyziognomii) jako atrakce, jako exot s vodítkem na krku vystavovaný v kleci, sloužící k /spoilery/ prostoduché zábavě londýnské i pařížské společnosti, později k ukojení sexuálních tužeb návštěvníků erotického podniku, či jako detailně zkoumaný objekt vědeckou obcí. Intenzita protagonistčina ponížení se stupňuje, Saartjie je vystavována direktivním příkazům jejích vykořisťovatelů, slovním urážkám, fyzickým útokům i sexuálnímu zneužívání. Perverznosti společnosti se však není schopna bránit. ~ Naturalistické ztvárnění i záměrně dlouhá stopáž umocňuje divákovo znechucení, (v mém případě) stud i momentální smutek zapříčiněný chováním jeho rasy. Téměř tři hodiny totiž sleduje člověka uprostřed lidí chovajících se jako odporná smečka zvířat, jeho samotu, dny-měsíce-roky prostoupené tabákovým kouřem a panáky chlastu, existenciální nicotou a beznadějí. Ztrátu lidské DŮSTOJNOSTI. Detailní záběry tváře ženy říkají vše. I její neznalost řeči Evropanů je signifikantní. ~ Výborný a zároveň odporný film. Herečce v hlavní roli patří obdiv, natáčení muselo být velmi náročné a svým způsobem stejně ponižující. Přesto si na rozdíl od některých mých kolegů zde myslím, že i takové filmy je nutné točit, jelikož jsou nastaveným zrcadlem konání naší společnosti. (31.12.2011)

Trochu jednostranne zameraný snímok s jednoduchou zápletkou, že aj černoch je človek a nie zviera. V poriadku, ale podávať to v ohromnej 2 a pol hodinovej dĺžke a viacmenej stále o tom istom je dosť aj na koňa. Stále som čakal nejakú poontu, ktorej som sa nedočkal, ak si teda odmyslím zámer životopisný pohľad na hlavnú "hrdinku". V úvodzovkách preto, že hoci sa ju tvorcovia snažili zo všetkých strán vykresliť tak, aby bola len a len ľutovaná, na mňa pôsobil alkoholizmus, cigary, a jej celkový nihilizmus dosť odpudzujúco. Prezrieť, premerať vedcami sa nenechá, ale vyšukať kde-akým ožranom už áno. Tomu sa hovorí "priority". Až druhou vecou bolo prostredie, ktoré ju pod maskou pomoci využívalo. Kvitujem ale vierohodné vykreslenie mestského prostredia 19. storočia i dvoch národov - britského a francúzskeho. Zatiaľčo britské bolo zhrozené a odsudzovalo, to francúzske sa dekadetne, zhýrale a úchylne ukájalo. (04.12.2020)

Katalóg zneužívania. Ako bolo kedysi, tak je dnes. Mladé, chudobné naivné ženy s vidinou zárobku tancom, spevom a umením tela sú často odvliekané do barov, kde začínajú ako hostesky, ktoré každý omaciava a končia vo fádnych, či špecializovanejšich bordeloch. S chabou znalosťou jazyka, bez možnosti vrátenia sa domov. Ich anatomické zvláštnosti nie sú tak zvláštne aby skončili ako tie z filmu, naložené vo formaldehyde v múzeu, ale inak je všetko viacmenej podobné. Pozerať dve a pol hodiny na formy utrpenia, živené zhýralou a opileckou spoločnosťou, založenou na peňažnom využití tela, bez myšlienkovej nadstavby, len s úmyslom starostlivo zrekonštruovať minulosť - to nie je práve najobjavnejší filmový zážitok. Ak teda za myšlienku nerátam všeobecnú pravdu, že človek v zajatí z iného kultúrneho prostredia trpí a jeho údelom je buď utrápenie sa, rezignácia alebo smrť. Fakt, že príbeh bol sfilmovaný na základe skutočnej udalosti, ma necháva na rozdiel od tunajších komentárorov dokonale chladným. (26.09.2012)