Post Mortem
Post Mortem
Post Mortem
Režie:
Pablo LarraínKamera:
Sergio ArmstrongHudba:
Juan Cristóbal MezaHrají:
Alfredo Castro, Antonia Zegers, Marcelo Alonso, Amparo Noguera, Jaime Vadell, Marcial Tagle, Aldo Parodi, Ernesto Malbran, Constanza B. MajlufVOD (1)
Obsahy(1)
Píše se rok 1973. Podivínský Mário pracuje jako asistent v jedné z márnic v chilském hlavním městě a je bezhlavě zamilovaný do stárnoucí varietní tanečnice Nancy. Když už to vypadá, že se mu podaří s ní navázat intimnější vztah, propukne státní převrat a Nancy zmizí. Mário se pouští do zoufalého pátrání s překvapivým koncem. Nejdříve však musí zpracovat to, co státní převraty většinou přinášejí – tisíce mrtvých těl, která zaplavila jeho márnici. Režisér Pablo Larrain patří v současnosti k nejdůležitějším latinskoamerickým filmařům. Ve svém druhém celovečerním filmu Post Mortem nahlíží jednu z nejtragičtějších epizod v dějinách Chile zcela nekonvenčním pohledem hrdiny, který se veřejného života straní, ale politika ho krutě a až kafkovsky dožene. (oficiální text distributora)
(více)Videa (2)
Recenze (27)
Může být chirurgův skalpel nezúčastněný? Může být tvůrce filmu, který na tomto předpokladu postaví celou svou poetiku, velký a podnětný nebo jen vyprázdněný a nudný? Zhruba tak lze pochopit smysl díla, ověnčeného, jak se zdá, řadou festivalových ocenění, pro diváka, navyklého akčnímu supersprintu moderní kinematografie. Snaha promítnout katastrofu chilské společnosti, země do r. 1973 demokratické, nesužované převraty jako řada jejích lantinskoamerických sousedů, do sféry intimně osobní, připomíná téměř neznámý Schormův film z r. 1969 DEN SEDMÝ, NOC OSMÁ či o rok staršího Herzova SPALOVAČE MRTVOL. Se znalostí a procítěním těchto filmů lépe pochopíme pohled režiséra, jehož se přímo události krvavého chilského podzimu r. 1973 nedotkly, ale prožil a prožíval je - už v konsolidovaném Pinochetově režimu - ve svém dětském a zčásti i probouzejícím se jinošském věku. Mimo scény, popisované v některých komentářích na tomto fóru, je nutné upozornit na hory mrtvol zhruba v začínající druhé polovině filmu i tělesné pozůstatky mučedníka demokracie, lékaře a prezidenta demokratického socialisty Salvadora Allenda a otazníky spojené s jeho smrtí; reakce lékařky, neschopné profesionálního výkonu šokem z bezcitnosti a krutosti pinochetovského vraždění se rovněž výrazně vyděluje z jinak navenek neúčastného vyprávění POST MORTEM. Rozklad země je i dočasným rozpadem hlavního hrdiny, rozdrásaného jednostranností svého milostného citu. Závěrečné posouvání nábytku tento podvojný závěr pozoruhodného díla přímo evokuje. A spolu s ním i rozdrásanost nejen dnešní chilské, ale kupodivu i české společnosti, jak na to nedávno v jiné souvislosti upozornil přední český politolog Jiří Pehe. ()
Události krvavého vojenského puče, který v září 1973 smetl vládu prezidenta Allendeho, patřily k důležitým mezníkům studené války. V mojí generaci byl puč v běžném povědomí, byť zkresleném optikou železné opony a bipolárního světa. Bojím se, že většina dnešních diváků se nebude v příběhu orientovat, zvlášť když jim to režisér Pablo Larraín ani v nejmenším neusnadňuje. Nevysvětluje, neanalyzuje, převrat zkrátka poznáváme subjektivně prostřednictvím podivínského úředníka na patologii, který mlčky a s kamenným pohledem ve tváři sleduje kupící se hromady mrtvol na podlaze, sténání raněných a vzrůstající strach v očích lidí. Jsme svědky ohledání těla prezidenta Aliendeho i prvních izolovaných činů odporu proti teroru. Velké dějiny se píší na ulicích a stadionech, tady se spíš uklízí to, co zbylo ze starého rozbitého světa. Mário je muž bez mimiky a citů kromě náklonnosti k tanečnici z místního divadla. Nemá rodinu ani přátele, minulost a vlastně ani smysluplnou budoucnost. Je jen nenápadným pozorovatelem událostí, které se vymkly i těm nejčernějším scénářům a představám. Celkový dojem: 75 %. ()
Děj z mého pohledu velmi podhodnoceného jihoamerického snímku Post Mortem je zasazený do roku 1973 do doby vojenského převratu v Chile, film tyto dějinné události prostřednictvím asistenta v márnici Mária sleduje, avšak nechává je bez komentáře. ~ Jedná se o mrazivě chladné drama, v kterém nic pozitivního nehledejte – jen všudypřítomnou mrtvolnou atmosféru s desítkami mrtvol v ulicích anebo ležících na chodbě či po schodech, apatické hlavní postavy a jejich odevzdanost. Brilantní závěrečná scéna vše uzavírá. ()
Film, který je zajímavý především tím, že tragické dějinné události nahlíží zespoda a prakticky nic nevysvětluje - pouze nás nechává očima hlavní postavy sledovat, co se děje. Metoda jinak rafinovaná na mě bohužel nezanechala žádné stopy, protože jsem se pro nedostatek historických souvislostí nedokázal ztotožnit s na první pohled zbytečně apatickým chováním hrdinů, nepříjemnou, provokativně okázalou odevzdaností... Ve chvíli, kdy by mi na jejich osudech mělo záležet, cítil jsem především slabě polstrovanou židli pod sebou. Chápu, že naprosto opačný efekt musí ale film mít na chilské občany, zejména ty, kteří mizení svých blízkých zažili na vlastní oči. Když si o kontextu filmu zpětně přečtete víc, bude i o to víc puůsobit jeho (takřka bezeslovná) výpověď. Pro průměrného středoevropana toho ale podle mě Post Mortem moc nenabízí... ()
Snímke by pristal názov “Láska v časoch cholery” viacej než rovnomennému románu. Ponurá dráma za hranicami smútku, bližšie zápachu smrti. Larraín minimalizuje čo sa dá, neunúva sa ani nastaviť kameru tak, aby bolo hercom vidieť na tváre, keď v niekoľkominutovej statickej scéne tichého sedenia za kuchynským stolom začnú plakať a zvesia hlavy mimo obraz. Podivínske samotárske charaktery, atmosféra bez života, lásky, ľudskosti a slnka, narastajúce množstvo mŕtvol v márnici. Von z bytu hlavnej postavy, z nemocnice či márnice nazrieme výnimočne, a i to do divadelne nainscenovaného prostredia. Posledná scéna najprv skúša divákovu trpezlivosť, aby ho napokon vyslobodila a pomohla mu film, a obzvlášť zmysel jeho tiahlej poetiky, pochopiť. A necháva na ňom, či jej vytriebený prístup k nemu zatratí alebo uzná. ()
Reklama