Vlk z Wall Street

Vlk z Wall Street se stal celkem oprávněně jednou z nejdůležitějších událostí sezóny. Strefil se totiž do atmosféry doby rozjitřené hospodářskou krizí a zaskočené poznáním, že opasky se v době nouze neutahují stejnou měrou a lidská spravedlnost je na některé zmetky krátká a jejich hroší kůže evidentně neprůstřelná. Pokud to nejde jinak, aspoň si to s nimi vyřídíme na filmovém plátně. Vlk připomíná divoký mejdan, ze kterého si vedle vzrušujícího pocitu ochutnávky zakázaného ovoce a překročení hranic běžně tolerovaného chování za pár dní vybavíte nejspíš už jen pár šokujících úletů a skopičin. Film je totiž v líčení dlouhého sledu večírků, radovánek, drogových tripů a neukojitelné touhy po zbohatnutí poněkud stereotypní a tím i únavný. Líčí osudy skupiny makléřů neváhajících nabídkou bezcenných akcií obskurních firem ničit životy naivních klientů. Snímek připomíná Obchodníka se smrtí a Trainspotting absencí morálního rozměru a závěrečné katarze. Ve všech třech případech jde o parchanty, kterým to nakonec i přes dílčí kotrmelce a ztráty vyšlo a prošlo. Scorsese dokazuje, že vysoký věk nemusí nutně znamenat ztrátu kontaktu s moderní filmařinou. Právě naopak, platí pro něj totéž, co pro archívní vína - čím starší, tím lepší. Dohání Finchera v kamerových hrátkách, vychutnává si davové scény, hravě zvládá akci, jako je potopení jachty na rozbouřeném moři. Střídá rytmus, zpomaluje záběry, jediným detailem dokáže prozradit o své postavě víc, než by jiný režisér dokázal popsat v celém filmu. Samostatnou kapitolou je výkon DiCapria v hlavní roli. Záporáci jsou pro herce vždycky vděčnější. DiCaprio se přímo vyžívá v roli cynického obchodníka bez skrupulí, labužnicky předvádí jeho bezbřehý hedonismus, narcismus a manipulativnost. Říká se, že když se baví herci při natáčení, diváci spláčou nad výdělkem, a naopak. Tady to evidentně neplatí. Scénu předávkování si určitě jak DiCaprio, tak i Jonah Hill skvěle užívali a přitom je to geniálně komické číslo, které se nejspíš stane pro filmové fanoušky uctívanou klasikou. DiCaprio slibuje, svádí, podplácí a vyhrožuje a především předvádí studii člověka posedlého sebou samým a pohybujícího se na nikdy nekončícím drogovém tripu. Přes výše uvedené nedám nejvyšší hodnocení. Vlk je totiž jako hyperaktivní sebestředné dítě, které se panovačně neustále dožaduje pozornosti. Jeho coolovitost časem začne unavovat. Paradoxně jsem si uvědomil, že bych si víc film užil s kratší stopáží a s menším počtem gagů. Celkový dojem: 85 %. (22.01.2014)

Co mě překvapilo – a to poměrně negativně – je skutečnost, že Scorsese zaujímá k hlavní postavě neutrální postoj. Jakoby říkal, že dojit z lidí prachy, fetovat a brousit kurvy je vlastně docela fajn. A to je pro mě, jakožto zastydlého idealistu, docela velký problém. Zatím u žádného ze Scorseseho filmů na konci nechyběla nějaká katarze, tady jsem se jí bohužel nedočkal. Uznávám fantastickou filmařinu, která ve mně nejednou dokázala vyvolat úlevný smích, ale jinak vždycky raději dám přednost těm „blbejm pošťákům“, kteří si mohou dovolit akcie pouze za deset pencí, než vychcánkům typu Jordana Belforta a jeho vlčí smečce. Do "komplexní fresky", která by o něčem vypovídala a do něčeho se strefovala, má tahle bezuzdná taškařice hodně daleko. (16.01.2014)

"První pravidlo Wall Street: Nikdo, ani Warren Buffet nebo Jimmy Buffet, neví, jestli akcie půjdou nahoru, dolů nebo se budou motat v kruhu. A nejmíň makléři. Ale musíme předstírat, že víme." Jsem šťasten, že mi informovaný zdroj potvrdil mé podezření, že žádný makléř netuší, kterým směrem se budou pohybovat ceny akcií, protože ho zajímá jen vlastní provize, honění a drogy. Jen mne mírně znepokojuje to, kolik vyfešákovaných příživníků se na tomto vymyšleném byznyse dokáže napakovat. A v tom mám největší problém, protože sledovat sjetého týpka, kterak velkoryse rozhazuje cizí peníze mne sice bavilo, ale upřímně jsem mu přál jen to nejhorší. A on žádného dvoumetrového černouška s půlmetrovým klackem za taťku nedostal a to mne mrzí. Nicméně mne snímek donutil k zamyšlení, zda ze mne peníze opravdu udělají lepšího člověka. Tak mi jich hodně pošlete, abych to zjistil. Výzkum by se přece měl podporovat. (07.02.2014)

Nesporně nadprůměrné dílo nesené především mimořádným di Capriovým výkonem v hlavní úloze si vynucuje srovnání se sice ne dokonalým, ale mravně a hodnotově zakotveným dílem Costy Gavrase KAPITÁL. Oba týmy se shodnou v jednom: že americký kapitalismus předhání ten evropský mírou bezohlednosti a sebestřednosti zaměňované za individuální svobodu. U Gavrase alespoň vytušíme, kolik slušných lidí toto defraudantství ve velkém přivedlo na mizinu a doslova si můžeme sáhnout na kulturní vyprázdněnost jeho vyhraněného nositele (Masaryk by řekl kulturní chudobu); dohlédneme však i na ty, kteří jsou oproti hlavnímu hrdinovi věcnou alternativou, protože ještě nestačili rezignovat na slušnost a altruismus (nesobectví). U VLKA takovou oporu jen hledáme. A vadila-li u LINCOLNA délka, není zcela jasné, proč mnohem rozvleklejší a v poslední čtvrtině viditelně drhnoucí scénář VLKA přivádí většinu komentátorů naopak k nadšení. Neutrální pohled tu navíc vyznívá jako faktická podpora hlavního hrdiny, jakkoliv (chceme-li zůstat nezaujatými) umožňuje i alternativní názor na řádění firmy, která neměla nikdy vzniknout. Islandský státní bankrot, který během jednoho roku změnil díky bankovním spekulacím kvetoucí zem v synonymum krize a katastrofálního propadu, naznačuje, že scény VLKA, v nichž dominuje opojení penězi i ostatními drogami, psal - jak se kdysi velmi neobratně vyjadřovalo - sám život. (27.01.2014)

Martyho bych nepodezírala, že se takhle odváže, a jízda je to řádně našlapaná, byť poněkud stereotypní a po nějaké době už jsem si přišla spíš jak na pařbě ve Vegas než mezi vrahy z Wall Streetu. Jednou za čas je to osvěžující a vítám, že namísto mravokárného ukazováku pro blbečky se tu zdvihá vedlejší prst. Byť to ve výsledku vychází stejně jako tři hodiny originálního sexu bez orgasmu, pro což se u nás v Sudetech vžilo označení "zbůhdarma promrdanej čas." (28.01.2014)