Tmavý chléb

Opravdu hodně tmavý syrový chléb. Svět dětskýma očima, ale tentokráte trochu jinak. Obyčejně totiž tvůrce sáhne k této formě vyprávění, když se chce na určitý, obvykle traumatizující dějinný úsek podívat smířlivěji či když chce podat divácky snesitelnější zprávu o velmi drsné době. Příběh vypravovaný z perspektivy dítěte je vlastně umělecký eufemismus, tentokráte je to ovšem jinak. Španělský režisér Agustí Villaronga naservíroval divákům až naturalisticky laděný příběh a svého diváka opravdu nešetří, byť je ona nesmírná míra násilí a podprahového zla explicitně obsažena většinou ne ve vrstvě obrazu, ale pouze ve vrstvě verbální, rozpuštěna do pásma postav. Silně rurální ukotvení a nezvyklý dějinný pesimismus staví tak Tmavý chléb po bok takovým legendárním filmům, jako je třeba Plechový bubínek. I tam je svět nazíraný nedospělýma očima vcelku nehostinné místo pro nerušený dětský život. Agustí Villaronga ale narozdíl od Volkera Schlöndorffa nepoužívá téměř žádnou míru stylizace a poetizace svého vypravování, naopak se snaží otevírat všechny bolestivé rány španělské minulosti a misí přitom hned několik rovin - politickou (fašistický režim, popravy coby justiční vraždy, role starosty, angažování otce hlavního dětského hrdiny...), katolickou (kněz odmítne udělat mši čerstvě popravenému), systémovou (učitel pohlavně zneužívá své žačky), sociologickou (zdegenerovaná vesnická společnost, obecně zdroj pozitivních hodnot národa, mírou explicitního násilí sama v sobě nosí fašismus, což může opisovat premisu, že každý člověk si v sobě nosí svého malého fašistu, záleží jen na okolnostech, dostane-li příležitost...) a nakonec osobní (odmítnutí hodnotového vzorce rodičů coby výsostné volní jednání hlavního hrdiny, motiv útěku...). Vzdáleně mi tenhle film připomněl Henekeho podprahovou Bílou stuhu, to postupné rozkrývání přítomnosti zla a generační revolta, vesnický život z perspektivy dětí... Silný film... ,,Tmavý chléb a červený cukr... Chléb bez duše a cti. Mrtvý..." (18.01.2012)

Temný vidiecky triler sa rozbehne naozaj zostra: brutálnou scénou zavraždenia maskovaným vrahom, ktorého identita je síce zrejmá od začiatku, ale Villaronga ju predsa zahmieva démona Pitorliua, ktorý sa ponad nasledujúcimi udalosťami znáša ako prízrak pochmúrnej atmosféry povojnového Španielska. V mozaike osudov rodín porazenej strany v občianskej vojne nie je núdza ani o ďalšie drsné scény: kastrácia homosexuála, odpratávanie mŕtvych z garoty atď. Sú o to drsnejšie, lebo ich vnímame detskými očami, Ale nie sú natoľko exponované a početné ako napríklad v predchádzajúcom Villarongovom filme Tras el Cristal (1987). Tentoraz sa režisér zameriava viacej na psychológiu dospievania a vytriezvenia z ideálov. Spáchaný zločin je nekompromisne analyzovaný asi 12 ročným hrdinom, ktorý odmieta ospravedlnenia a výhovorky matky a postupne demýtizuje svoj vzor, zmení pohľad na otca. Pa negre ponúka zaujímavý príbeh a prekvapivé rozuzlenie. Som rád, že som narazil na tento film - dostal som viac než som čakal. (19.11.2011)

Mnoho zajímavých témat, ale skoro nic není pořádně dramaticky rozvinuto do uspokojivého výsledku, vedlejší postavy se rojí jedna za druhou, ale co z toho, když žádná z nich nemá dostatečný prostor, film jsem si bohužel (protože je na co se dívat a herci jsou dobře vybraní) spíše pročekal, než prožil (16.02.2011)

Líbilo se mi to, to rozhodně, i když mně to přišlo místy trošku nepřehledné, přesto zase jeden zajímavý film s nádhernými ukázkami tehdejšího Katalánska a jedním příběhem dospívajícího chlapce, který je nucen vstoupit do světa dospělých, kde často vládne lež a přetvářka. Lepší 3 hvězdy hlavně s přihlédnutím k výkonu malého Francesca Colomera. (13.07.2014)

„Vždy zvítězí jen ten, kdo ví, jak vyhrát.“ Motto pro celý film. Ukazuje totiž život těch poražených, kteří musí snášet při nejlepším jen ústrky vítězů, ponižovat se před nimi kvůli almužnám a naivně doufat, že jejich děti (či vnoučata) se z této pozice jednou vymaní. A hlavní hrdina, chlapec Andreu, má pro to ty nejlepší předpoklady, i když zatím vnímá svět jen dětskými očima…anebo už ne? Když pominu poněkud zvláštní fakt, že si na bývalého republikána posvítili frankisté až cca 5 let od konce občanského vraždění, poválečná léta ve Španělsku jsou líčena nanejvýš zajímavě. A právě díky dětskému pohledu na věc je Tmavý chléb poutavý nejen pro zájemce o historii. Ostatně, ztráta iluzí postihne každého…a tomu odpovídající konec filmu mě dostal (poslední záběr, definitivně přetínající zbytky sentimentu, je tak krásně nehollywoodský, až se člověku chce skoro jásat…tedy té odvaze, ne vyústění příběhu jako takovému). Za mě slušné 4*. (19.07.2014)