Slunce v síti

"Keď človek kradne v štátnom, nesmie křičať."                                                                                                                             Tvůrců se povedlo kouzlo nechtěného. Chtěli natočit film zašpiněný všední realitou a povedl se jim unikát. Vytvořili osobitý příběh s neherci v hlavních rolích s nefalšovaou atmosférou šedesátých let. Odkrývá nejistotu mladé lásky, ze strany Bely vyjevené, ze strany Fajola opětované, ale velice zdrženlivé. Pomalu ubývající slunce, které pozorují oba ze střechy se stává symbolem pro ubývající jas v šedé skutečnosti, ztrátu snů a ideálů, polapení do sítě zase nesvobodu, spoutanost. Symboly života v nesvobodě i hledání v dospívání. Rozpory mezi dětmi a rodiči i mezi dospělými navzájem je demonstrován v obou rodinách. Usmiřujícími prvky a jakýmsi pomyslným vyvážením se stavá starší generace - jednoruký rybář s manželkou nebo Belin deduško s rozvážnou moudrostí.                                                                                                                        Rozdělení děje do dvou rozdílných prostředí - města a vesnice- přínáší další kontrast. Bela zůstává ve městě, Fajolo odjíždí na brigádu. V osamocení se stává sdílnějším, a píše dopis. Oba se snaží zahnat samotu společností někoho jiného. Fajolův návrat do města znamená konfrontaci s proměnou, odkrývá nepříjemné pravdy. Nic už není jako předtím. Vyschlá zátoka Dunaje, smrt rybáře... Příběh je podávaný velice decentně, nabízí obrazy každodennosti, ovšem nasnímavé s úžasným vkusem, dialogy jsou spíše minimalistické, obsah musí divák vyčíst sám. Pod zdánlivou netečností se objevuje citlivost. Hudební doprovod si vystačí s jednoduchým opakujícím se motivem, reprodukovanou hubou z rádia a ruchy běžného života. Klenot slovenské kinematografie. Každý z nás by měl mít svého rybáře s pontonem, svoji střechu se zatměním slunce a svoji Bezďanku se zázračnou vodou. (06.06.2014)

Slnko v sieti vůbec není takový „ridky" snímek, jak by se mohlo povrchově zdát, ale je „senziš" a „bezviš". Jen musí „našinec" přijmout určitou vnitřní rozpolcenost hlavních charakterů, aby se mohl svézt na této první československé vlně. A Slovensko pak už mnoho větších titulů ve své klenotnici nemá. (25.11.2021)

Není to film zcela obyčejný, ale spíše provokativní, který je natočen velmi promyšleně a má nesmírnou sílu bezprostřednosti pohledu na tehdejší život mladých lidí a dobré dialogy. Vynikající slovenský režisér Štefan Uher dokázal v tomto filmu, že se dá natočit film bez iluzí a předsudků, s vůlí ukázat mládež takovou jakou byla i s poetikou jí vlastní. (14.09.2008)

Tím, čím je pro francouzský film Godardův U konce s dechem, je pro ten československý Slnko v sieti Štefana Uhera. Po letech filmů poplatných režimu, popřípadě pohádek (které mě nikdy nazjímaly) a většinou nevalné úrovně přišel Uher se svým nádherným snímkem, kde zobrazuje život mladistvých bez přikrášlení (např. používá jejich jazyk plný hovorových výrazů, což komunističtí funkcionáři těžce vydýchávali). Kouzelný příběh Fajoly a Bely je protkán mnoha narážky na režim (z nichž mnohé dnes ani nezaregistrujeme) a nasnímán luxusní kamerou Stanislava Szomolányiho. Najľapšie slovenský film všetkych čas. (09.04.2006)

Rozhodl jsem se, že v tom nebudu hledat něco, co tam není a dávat byť i jen jednu hvězdu z nějaké pochybné úcty ke jménu. V prvé řadě nejsem vůbec fanoušek fotografie. Toto umění je mi nejen naprosto cizí, ale do značné míry i nějak vnitřně protivné. Nemám rád fotoaparáty, nemám rád lidi, co všechno všude (i mě) fotí, místo aby si vychutnávali sílu okamžiku teď a tady. Nemám rád ani tu komunitu lidí okolo toho. Čili jsem nemohl ocenit patrně největší klad celého snímku, a sice fotografické umění převedené z děje do samotné struktury filmu. Celý ten film je jako černobílá fotografie. Jenže i něco takového jsem schopen velmi ocenit. Taková Bergmanova Persona je výborná. Asi to bude tím, že mám rád expresivitu, výraznost a ne nevýraznost a intimno. Intimno se mi příčí. Snímek je po dějové stránce nulový. Nějaká ta rádoby pokřivená romance je jen načrtnutá, nedomrlá, o ničem. Herci jsou nesympatičtí, zejména hlavní hrdina. To by až tak nemuselo nutně vadit, ale jsou i nevýrazní, nezapamatovatelní. Hudba je výborná u úvodních titulků. Pak už jsou tam jen songy z tranzistoru a čtyřtónová melodie, co se opakuje do zblbnutí a na konci mě už opravdu vytáčela. Zvukově je film nevyladěný, často nejsou dialogy dobře slyšet přes diegetickou hudbu. Celému filmu vévodí dějová roztříštěnost, nesouvislost. Žádná myšlenka není pořádně dokončená, rozvinutá. Všechno vyznívá do prázdna. Originalitu v tom také nevidím žádnou. Tohle je klasický jakožeart, co pro mě ovšem nemá vůbec nic, v čem by mě oslovil či zaujal. A že takové existují. (07.02.2015)