Život v jednom dni

Life, I love you. Emocionální masáž pro generaci YOUTUBE aneb jíst meditovat, milovat v jednom dni ve snímku, který dokáže vyplavit tolik endorfinů a emocí všeho druhu jako už dlouho žádný. Mnoho chutí, barev a nálad na ploše 95-ti minut připomínající (v tom nejlepším slova smyslu) natažený konec 127 hodin nebo podobně laděný krátkometrážní Where the hell is Matt. Nejoptimističtější kousek široko daleko. Ačkoliv se může zdát, že emoce ždímá prvoplánově za pomocí dobře zvolené hudební stránky. (06.07.2011)

Film je hlavně o kontrastech, o kterých všichni víme, ale i tak se každé ráno budíme s našemi malichernými problémy. Jsou zde zahrnuty snad všechny emocionální stránky (radost, smrt, smutek, neštěstí, nemoc, svatba, zrození, demence (nemyslím nemoc), atd.). Snímek, který stojí za to shlédnout. Ano je to sice sestříhané a upravené tak, aby to působilo hodně emocionálně, ale stále to jsou opravdové lidské životy, ikdyž jen jejich malá část..... 100%, jen je škoda, že nevzali moje video :D (15.11.2011)

Obával jsem se, jak bude fungovat spousta malých fragmentů složených v celovečerní koláž, bez "hlavních postav" - a funguje velmi dobře. Tvůrci dali filmu řád, chronologický (od rána do noci) i tematický (anketní otázky), a vlastně minimálně jednoho hrdinu, který se objeví vícekrát. Mnoho záběrů je kýčovitě krásných (to beru jako pozitivum), u jiných jsem si říkal, že vypadají až moc profesionálně (účelně pro film, ale ne jako samostatné video), ale především jsem se podivoval, co všechno lidé natáčí a dávaji na youtube (natáčet si nohy, jak někam jdu - wtf?). (12.07.2011)

Nápad to byl vskutku originální, ale už předem muselo být jasné, jak se to celé (zcela zákonitě) rozpadne na maličké střípky, které vlastně nemají vůbec žádnou výpovědní hodnotu. A tak nakonec divák sleduje celou sbírku klišé (těhotná ženská, chlap omdlí u porodu, dětská práce, nedostatek vody, plýtvání vodou, umírání...) odehrávající se po celém světě. Ještě že byla ta Love Parade, protože jinak je to jedna velká nuda, které chybí nějaký spojovací prvek - pokud nepočítáme ždímání emoci (Američanka a její manžel, který je na misi v Afganistánu, lidé žijící v mizerných podmínkách, umírající...). Dobrá a chytlavá je snad jen melodie a pak se mi líbila ta holka, co mluvila o tom, že miluje jedno slovo (který si samozřejmě nepamatuju, ale jde o nějaký mrtvý jazyk, tak mě to snad omlouvá), protože znamená ten moment, kdy by dva chtěli začít komunikovat, ale ani jeden nenajde odvahu k prvnímu kroku. Ach. Pokud jde o můj 24. červenec 2010, tak jsem sice nic nenatočila, ale docela dobře si ho pamatuju, protože jsem dostala k svátku žlutý růže. Ano, ženy si přesně pamatují, kdy jakou kytku dostaly, protože nikdy nedostávaj tolik, kolik by dostávat mohly. Teď vlastně trochu lituju, že jsem nevzala do ruky kameru - mohla z toho být další dojemná scénka do tohohle slepence... (12.11.2011)

Ač je to docela průměrná záležitost, musím pět chválu... Film který mě dokázal rozesmát, dojmout až k slzám, vyděsit, otevřít mi ústa úžasem a celkově ve mě vyvolat tolik emocí během necelých 2 hodin si zaslouží přinejmenším aplaus. Tenhle youtubovský nápad se mi velmi líbil. Na dnešní dobu plnou prázdných hollywoodských přetáček a inovací mi tahle záležitost připadala docela osvěžující a originální. Záměr, který chtěl ukázat, že na světě je toho hodně co vidět, hodně co poznat, že je tu přecejen zatraceně krásně, se tady vede opravdu výborně... Člověk vypadne ze sálu a všechno je barevný...i ta šedá zastávka, i to pochmourné a uspěchané metro... :o) P.S. Nikdy jsem neviděla šneka jíst a už vůbec ne kus popsaného papíru... to bylo fakt dobrý... :oD (08.08.2011)