Jen Bůh odpouští

Drive overdrive, alebo halucinogénny revenge film v trvalom balansovaní medzi brakom a umením. Budú z neho vo vytržení nielen fanúšikovia Jodorowského (čo ja nie som), ale podľa nadšeného výskotu v Cannskom hľadisku aj širšie publikum. Vyprahlosť duší jednotlivých charakterov skrz fetišitsicky dokonalé aranžmá scén v obraze i zvuku boli pre mňa už viac čistou maniérou ako vťahujúcou hypnózou pre meditatívne dumky nad povahou a opodstatnenosťou pomsty. Gosslingova tichá postava sa stáva žiaľ už jeho art trademarkom. Herecky tak jednoznačne vládne Kristin-Scott Thomas, ako jediná aspoň v náznakoch živá postava v tomto panteóne mŕtvol (jedno či ešte chodiacich, alebo nadobro už v tuhom stave) a áno, som si vedomý tej zámernej neexistenčnej neživotnosti zvyšku ansámblu. To, že režisér "umí" a má každú scénu do detailu premyslenú, je viditeľné permanentne. Chyba v komunikácii bude teda hlavne na mojej strane, kedže tento jeho koncept som od začiatku neprijal a celé mi to prišlo ako Drive deja vu - mágia noci zamenila americké ulice za thajské, náhla erupcia násilia rovnako totožná, neadresnosť hlavnej postavy, ktorá volant vystriedala za manažment kontaktných zápasov. Aj z rešpektu k režisérovej predchádzajúcej (hlavne rannej) tvorbe sa budem rád mýliť v svojom súčasnom podozrení, že úspech Drive ho zacyklil v sebaomamujúcej aure pozoruhodného tvorcu, pretože s jeho talentom má rozhodne na viac, ako len na ďalšie kópie už povedaného bez pridanej hodnoty. (22.05.2013)

Film o tom, jak je těžké, odlehčit výčitkám. Impozantní rozjímání nad lidstvím v obrazech a zejména tempu, které nemusí sednout každému, a nejen proto by se na něj měl každý dívat sám. Jako bonus Refn dokazuje, že dnes k cestování za okouzlením se odlišnými světovými kultůrami nepotřebujete letenku - stačí k tomu talentovaný režisér a jeho jasná vize. Usmívejte se, jak je libo. Gosling mě má. (05.12.2013)

Dánský trip do krvavého světa drog a thajského (homo)boxu. Teď jde o to, co jako divák zkousnete. Nicolas Winding Refn nemá potřebu jakéhokoliv vyprávění. Příběh je prostý. Poselství nejasné. Snové výjevy jak z Barbara nebo Fear X díky prostředí Bangkoku dostávají ještě extatičtější rozměry. Symbolika utínání končetin, dobra zrozeného zlem a pokřiveného dobra, které spravedlnosti dosahuje zvrácenými prostředky. Sprostá a stále špatně naladěná Kristin Scott Thomas dokonale kontrastuje s naprostou Goslingovou pasivitou a s až terminátorskou precizností Vithayi Pansringarma. JEN BŮH ODPOUŠTÍ navíc obsahuje jednu z nejtrýznivějších mučících scén poslední doby. Pokoukání pro opravdu ty nejnáročnější diváky s temnou pachutí, která doznívá ještě dlouho po posledním tónu závěrečné písničky. (06.06.2013)

Že by prozatimní zklamání roku? Nejspíš. Vlastně to ale potvrzuje jen Refnova slova, že s Drive se snažil skoro až o komerční film. Také jeho bangkokská štace má pár světlých momentů, výtečnou Kristin Scott Thomas a hypnotický soundtrack. Jenže film naprosto postrádá atmosféru a Refn se naprosto ztrácí ve své artistické onanii plné pohledů do prázdna. Asi největším průserem ale je, že Goslingova postava je zde absolutně nezajímavá a rozhodně nejslabší z celého filmu. Ryan Gosling tak vlastně ani nemá co hrát a jen s marným pohledem stále čumí do kamery či na místní prostitutky. Celou tuhle příběhovou a režijní mizérii tak zachraňuje hlavně postava policisty Changa. To je ale dost málo. 50% (24.07.2013)

"It's a little more complicated than that, mother." "Meaning what, exactly?" "Billy raped and killed a sixteen year old girl." "I'm sure he had his reasons." ____ Surreálný pseudo-art v té nejlepší formě, neskutečně vymazlený psychedelický bad-trip, audiovizuální gore terno, a v neposlední řadě famózní pocta tvorbě Alejandra Jodorowskyho a Gaspara Noého, ve který dánský král neo-noiru N.W. Refn nejlépe využil svou absolutní tvůrčí autokracii - jde spíš o takový tvůrčí fuck-off, v kterým si dělá co chce, a dělá to kurevsky dobře. Přestože snímek staví na poměrně jednoduché synopsi, jeho primární devizou je famózní nekonvenční forma, nekompromisně převažující nad obsahem, a disponující mnoha endogenními strukturami a metaforickými abstrakcemi - ty jsou ztělesněné v mnohdy nesouvisejících hypnotických obrazech, tzv. nespecifickém transferu, častokrát explicitně reflektující násilí, melancholicky rozjímavých pohledech, a zejména pak v neuvěřitelně podmanivé vizuální stylistice, která má úchvatné spektrální scenérie a kompoziční aranžmá jednotlivých barev. Celkový nekomfortní zážitek a psychosomatická arytmika je umocněna jako vždy fenomenálním ambientním podkresem Cliffa Martineze. Ryan Gosling zde navíc nejefektivněji využil své herectví očima.... Resumé? Provokativně iritující neo-noirový zážitek pro ty nejotrlejší a nejnáročnější diváky, na který jen tak nezapomenu - prostě a jednoduše jeden z nejvíc podceňovaných snímků posledních let. Vsadím se, že kdyby danou premisu zrežíroval kupříkladu David Lynch, Hitchcock, Coppola, Nolan, Fincher či jiný známější režisér, bylo by momentální hodnocení nejmíň o 30% výš.... VERDIKT: 8,6 bangkokských neonů z 10 [#LSDJEKÁMOŠNEŽRÁDLO] (08.08.2020)