Je třeba zabít Bona

Začínám mít ty britské filmy opravdu ale opravdu rád. Byl jsem hodně zvědavý na mého oblíbence z Misfits - Nathana, alias Roberta Sheehana. A nezklamal mě! Perfektní snímek ze 70. let o vývoji dvou hudebních kapel, které si jsou hodně blízké, ale jak už to v hudebním průmyslu a celkově v "šoubyznysu" chodí, občas se najde někdo, kdo jim to nepřeje a raději by si utrhl kousek té slávy sám pro sebe. (10.04.2013)

Nevím jak moc je ten film přesný a důsledný ke skutečnosti, ale nemůžu si být jistý. Na to, že při tvorbě podle titulků spolupracovali s většinou zůčastněných, je tam pár zajímavých chyb (které mě jako kdysi fanatického fandu U2 bily do očí). Například od začátku si tady Paul Hewson říká Bono a ne Bono Vox, což používal až nějak do poloviny 80-tých let pokud vím... Nicméně se mi to dost líbilo - jako fanda osmdesátek jsem si to užil. Hlavní hrdina dost pošuk, ale chvílema jsem ho i docela chápal! :-) (14.10.2013)

Něco mezi biografií a prdlou komedií. Je potřeba se na film takto dívat, protože ani jedno samo o sobě to není. Kdo se té kombinaci nebude bránit, užije si moc příjemný a skvěle odvyprávěný příběh. Každé druhé důležité rozhodnutí hlavního hrdiny jsem s ním prožíval a říkal si, že snad konečně... a to mi hlavní hrdina ani moc sympatický nebyl. Když jsem si navíc přečetl, že Ben Barnes vše sám odzpíval, musel jsem uznale pokývat i nad jeho výkony. Jeho hlas na vystoupeních mi hodně připomněl frontmena kapely The Darkness. (07.10.2015)

Miluju tyhle ostrovní garážové-pub story, které dokážou svým punkovým šmakem zaujmout i bez nablýskané pompéznosti a je úplně jedno jestli vyprávějí o fotbalové jedenáctce nebo marné snaze vyškrábat se na rockerský Olymp. Jednoduchá přímočarost, sebepráskačská ironie, autobiografické základy a hlavně SEX, DRUGS and BONO....bez Bona. "Tohle je rock ´n´roll, vy buzny". (13.01.2015)

The measure of a man is what's left when fame falls away. Killing Bono aneb o Bonovi víceméně bez Bona. Zábavný film s dobrou doprovodnou hudbou a skvělou atmosférou sedmdesátých let. Navíc v hlavní roli můj oblíbenec Robert Sheehan. Postava Neila (Barnes) neuvěřitelně štvala tou svojí hrdostí a zabedněností, ale tak to asi mělo být. Škoda, kdyby se párkrát rozhodl jinak, mohla tu být daleko lepší kapela než U2 (i když mně se písničky Shook up i tak líbily mnohem víc). Holt takový je showbusiness. Příjemná oddychovka na večer :) (28.06.2012)