Reklama

Reklama

Láska

  • Francie Amour (více)
Trailer 2

"Jakmile člověk dosáhne určitého věku, musí se vypořádat s útrapami lidí, které miluje: rodičů, svého partnera. To je nevyhnutelné," řekl Haneke. "Je velmi obtížné vidět trpět své milované," dodal Haneke. Film zachycuje útrapy stárnoucího manželského páru ve věku kolem 80 let, kdy se žena stane závislou na trvalé péči. Hlavní postavy Anne a George, jsou spolu už dlouho, mají dceru a stále se ještě mají rádi. Anne však jednoho dne postihne mozková mrtvice, která jí ochromí polovinu těla. Muž ji nechce dát do domova důchodců a stará se o ni sám. Ale po její druhé mrtvici se situace dramaticky zhorší. (Česká televize)

(více)

Videa (5)

Trailer 2

Recenze (321)

poz3n 

všechny recenze uživatele

Láska je film bez omáčky okolo. Je striktní a jde na dřeň. A v tom má jednoznačně svojí obrovskou sílu. Hlavní představitelé jsou fenomenální a naprosto mě fascinuje to, že Láska je film o starých lidech vytvořený starými lidmi a nikoli čtyřicátníky, kteří vloží do filmu nějakou hrubou představu o stáří a umírání. Velice jednoduchý a silný film. 8/10 ()

Lavran 

všechny recenze uživatele

Láska je jeden z těch nemnoha filmů, po jehož skončení toho budete mít hodně na srdci, ale pravděpodobně se nezmůžete na jediné slovo. Film nádherný, v jistém smyslu i zázračný, nicméně příliš bolestivý na to, aby se dal sledovat opakovaně. Vzhledem k úskalím, která tak psaní o Lásce nutně doprovázejí, si dovolím začít poněkud zeširoka. <> <> Moc se mi líbí, co kdysi podotkl M. Merleau-Ponty na vrub poetické mluvy: "Mluvit o světě poeticky znamená téměř být zticha, pokud mluvením myslíme běžné každodenní povídání." Tato myšlenka mi připomíná, že poezie je především jazykem úspornosti. Aby však nedošlo k mýlce: je to úspornost navýsost mnohomluvná a sdílná. Bouře v hrnku vody. Vezměme si například jedno z jejích ústředních témat, které básníky zaměstnává od okamžení, kdy mezi dvěma osobami poprvé vzniklo pouto hlubší než prostá nutnost; lásku. Láska je překvapivě jednoduché slovo, uvědomíme-li si, nakolik komplikovaným obsahem je naplněno. A není divu: vždyť láska je působení, jehož oblastí je celý svět (Buber). Váže v sobě mnohé rozpornosti, mnohá tajemství, mnohé krajnosti a neklid. Lásku je snadné, až příliš snadné pojmenovat, ale obtížné pochopit, natož úspěšně popsat. (Vidíte, selhávám...) Neboť láska – tak jako voda - není jedna, nýbrž má vícero podob, vícero způsobů, jakými se projevuje, mnoho paradoxních odstínů, proudů a teplot. Láska, podobna tím přirozenosti, se ráda skrývá, svou podstatu odhaluje pouze v náznacích; v mlčení, mezi řádky, mezi záběry. <> <> To je něco, čeho si je Haneke, zdá se, dobře vědom, a proto Lásku oděl do natolik příhodných filmových frází, že dokáží vnitřní rozpornost lásky opsat bez umenšení toho nejcennějšího: jejího tajemství. Jak známo, Hanekeho styl je prostý, elegantně úsporný, pro někoho možná až přespříliš chladný, ale přesto, což není takový protimluv, jak by se mohlo na první pohled zdát, netradičně hutný a komplikovaný. Jeho bohatost však narůstá směrem dovnitř, směrem k niternému prožitku – podobně jako u Cronenbergovy Nebezpečné metody. Platí to zvláště se zřetelem na to, co Haneke svým dokonale uhlazeným stylem dlouhodobě sleduje a vyjevuje, co jím nechává samočinně "emanovat" ze skutečnosti, nýbrž také se zřetelem na jemné režijní nuance, které definují jeho nezaměnitelný rukopis; jednak eleganci, s jakou poodhaluje a opětovně zastírá příběhové a charakterové detaily, jednak zkušenou hru s diváckými očekáváními, napětím a nesnesitelnou tenzí ve zdánlivě klidném a statickém záběru. Právě ono unikavého chvění v obraze, ono "hřmění ticha", jehož přítomnost je výsadou opravdu jen nemnoha kinematografických děl, vřazuje Hanekeho do vývojové linie minimalistické tradice, a to hned vedle Ozua, Dreyera či Bressona, tedy tvůrců, kteří zcela minimálními výrazovými prostředky dokázali "zviditelňovat neviditelné", ono již zmíněné "mezi", které do filmového obrazu proniká se stejně tajuplnou samozřejmostí, jako nemoc, jež se v osobě neviditelného zloděje vkrade do soukromí Hanekeho stárnoucích hrdinů, aby osudově narušila jejich životy. <> <> Haneke obecně projevuje silný respekt k iracionálnímu a podprahovému, resp. citlivost k jedinečným, obtížně vysvětlitelným okamžikům lidského života vůbec (mám na mysli všechny ty, o nichž není možno mluvit, a o kterých se proto natáčejí filmy), což skvěle dokládají jednak obě magické - a symbolicky mnohoznačné - scény s holubem lapeným uvnitř bytu, ale také skvostně ztvárněná scéna noční můry, dojemné vzpomínání při poslechu klavírní nahrávky a v neposlední řadě scéna závěrečného, zásvětního shledání. (Stejná úcta k "šetřenému" tajemství charakterizovala kupříkladu i znepokojivou výhružnost domnělého, protože nikdy nezjeveného dětského zločinu v Bílé stuze.) Pohnutky věrné intuici a instinktu, předpokládám, vedou Hanekeho i k tomu, aby v klíčových okamžicích - např. hned v závěru úvodní jednozáběrové scény - stříhal vždy o něco dříve, než je obvyklé, tj. dříve než se divák stihne v obraze náležitě zorientovat. Snad se tímto "šokovým střihem" pokouší uchovat první (nejsilnější) dojem, který setkání pohledu a obrazu přináší; moment, kdy obraz diváka zasahuje více na podvědomé než na vědomé úrovni, tedy potenciálně hlouběji - šípem do srdce. Dráždivý jinotaj se koneckonců skrývá i v krajinomalbách, do nichž se rozpouští bolest trpících-zamilovaných a které komentují lidské pády a vzestupy z neosobního řádu zacyklené (nad)časovosti umění a přírody. <> <> Takto Hanekeho filmy hrdě odolávají jakémukoli zplošťujícímu analytickému popisu, Láska obzvláště. Tím spíše, že postihuje témata, pocity a situace, které se navenek jeví velmi jednoznačně a jasně, ale které jsou ve skutečnosti k uzoufání složité. A to maximálně souladnou, průzračně komplikovanou formou, v níž je místo pro věcnost i "dávné štěstí" poezie. Dočista jako v životě, který nás opakovaně přesahuje v každodennosti. Smrtí. Utrpením. Ale stejně tak i Láskou. () (méně) (více)

Reklama

StarsFan 

všechny recenze uživatele

Vzhledem k hodnocení obrovské zklamání. Velmi chladný, minimalistický film, který chce zcela záměrně působit odtažitě a přitom po divákovi požaduje, aby s jeho hrdiny soucítil. Úvodní scéna v divadle je krásná; následující dvě hodiny, kdy člověk neopustí prostředí bytu a kdy veškeré vedlejší postavy dostávají maximálně pětiminutové cameo, mě strhly o poznání méně. Ano, stáří nemusí být procházka růžovou zahradou, ale na odhalení této myšlenky nepotřebuju sterilně natočený, dvouhodinový film. ()

Jansen 

všechny recenze uživatele

Láska je výjimečný a velmi subtilní film, který si neklade za cíl diváka emočně vykořisťovat. Haneke se zde nesnaží šokovat. Vzdává se pozice tvůrce pravidel, který může kdykoli přivodit dějový zvrat a pohrát si s očekáváním diváka. To ovšem neznamená, že zde opustil od svého autorského trademarku, kdy se snaží diváka co nejvíce konfrontovat s děním na plátně. Co se týká sebereflexivních impulzů, je Láska možná intenzivnější než všechny dosavadní autorovy filmy dohromady. ___ Jako herci na jevišti. _ Haneke zde uplatňuje opačný postup, než u svých předchozích děl. „Šokující“ moment zde přichází v samotném počátku filmu, zbývající stopáž filmu už pak diváka pouze uklidňuje a připravuje na nevyhnutelný konec, který je ukázán v prologu filmu. Jedná se o scénu, kdy se pracovníci sociální služby snaží dostat do zamčeného bytu a za všudypřítomného zápachu zde nachází mrtvou stařenu (Emmanuelle Riva) obsypanou květinami. Následuje hanekovsky typický záběr, prostřednictvím kterého znejišťuje diváka a naznačuje mu, že i on se brzy může stát aktérem filmové situace. Respektive přesahuje tak rámec pouhé fiktivní podívané. Jedná se o úvodní záběr z koncertu klasické hudby, kdy namísto muzikantů na jevišti sledujeme publikum. Mezi publikem zakrátko rozeznáváme mrtvou ženu z prologu a jejího muže (Jean-Louis Trintignant). Tento záběr se dá interpretovat dvojím způsobem. Jednak jako vztažení následujícího děje na samotné diváky, kdy se pozorovatelé stávají aktéry - smrt je nevyhnutelná pro každého. Jednak jako rozbití konceptu herectví – protaginisté budou muset podobnou situaci, jakou ve filmu pouze hrají, brzo řešit v reálném životě. ___ Tenkrát v Hirošimě _ Obsazení Emmanuelle Rivy (Hirošima, má láska, Alan Resnais (1959)) a Jeana-Louise Trintignanta (Moje noc s Maud, Eric Rohmer (1969)), coby tradičních představitelů milostných rolí, tuto interpretaci ještě umocňuje. V Hanekeho podání už to ale není konvenční obraz lásky spojovaný s mládím. Zde na konci kariéry se oba protagonisti potkávají, aby zahráli roli poslední. ___ Chlad prázdných pokojů _ Výběr interiéru pařížského bytu, kde se mimo úvodní scénu na koncertě odehrává celý film, výborně koresponduje s technickým provedením filmu. Obraz je mírně měkký, záběry dokonalé a bohaté, ale zároveň nijak výrazné aby na sebe zbytečně nestrhávaly pozornost. Jediné zvuky, které máme možnost slyšet, jsou pevně zakořeněné v historii bytu. Hanekeho styl je zde velmi úsporný a neposkytuje divákovi příliš explicitních motivů. Naopak ho spíše nutí ponořit se do sebe a zaplnit prázdný prostor vlastní sebereflexí. Stejně tak chování postav má stoický charakter. Rozhovory Trintignanta s dcerou se ve své strohé informativnosti spíše podobají pracovnímu pohovoru než rozhovoru otce s dcerou. Se svým údělem se zdá být navenek smířený, ale například jeho noční můra v první polovině filmu dokazuje, že situace jeho ženy ho velmi zasáhla. Ačkoli je interiér bytu přeplněn knihami, obrazy a dalšími uměleckými artefakty, ve skutečnosti působí velmi prázdným a chladným dojmem. Vysoké masivní dveře, rozlehlá vstupní chodba, ložnice a obývací pokoj s piánem kontrastují s malým prostorem kuchyně, která se zdá být srdcem bytu. Zde také hlavní hrdina nachází nejvíce vzpomínek na svoji ženu, a proto se tam také v posledních chvílích uchyluje. Kamera poté už zabírá pouze prázdné pokoje. () (méně) (více)

Madsbender 

všechny recenze uživatele

V prvej minúte som pochopil, aké dôležité je vidieť filmy rakúskeho virtuóza na plátne. Osobné dojmy stranou, Haneke to tentoraz dokonale vypovedal ústami Jean-Louis Trintignanta za mňa: I don't remember. I don't remember the film either. But I remember the feeling. That I was ashamed of crying, but that telling him the story made all my feelings and tears come back, almost more powerfully than when I was actually watching the film, and that I just couldn't stop. Vzťahovo explicitné, na Hanekeho pomery konzervatívne konverzačné podoby lásky. Podobne komorne minimalistické a odvíjajúce sa ako Caché - jeden manželský pár, s ktorým strávime väčšinu času v byte, úvod, ktorý nepripraveného diváka zaskočí, element nepodstatnej udalosti, ktorá určitým spôsobom zasiahne do ich života (vypáčená zámka). Ale vo všetkom ostatnom už od metakamerového, najmysterióznejšieho filmu, s akým som mal tú česť, diametrálne odlišné. Haneke prehovára k divákovi z plátna, nech už je to tak povrchným spôsobom ako scéna z divadla, ktorá velí "pohodlne sa usadiť a vypnúť mobilné telefóny", alebo hmatateľným "takéto príbehy nepíšem len ja, ale aj život". Do detailu precízny portrét starnúceho páru a ich umierajúceho vzťahu postráda sentiment, ktorý vôbec nepotrebuje, aby dokázal dojať. Každé políčko záberu len prispieva k síce mierne chladnému, ale stále ľudskému zápoleniu s citom a rozumom, dopadu a stotožneniu sa s ťažko skúšanými hrdinami. Hanekeho snobizmus nie je lacnou detskou hračkou, ale ťažko vydobytou vyspelou štylistikou, ktorá sa nezrieka intelektuálnosti, ale zároveň robí film prístupným i silným v jednom okamihu. Dokáže rozosmiať, rozplakať, vydesiť - dôkazom budiž muž za mnou, ktorý od momentu, (!SPOILER!) keď to už Georges nedokázal ďalej uniesť a rozhodol sa trápenie ukončiť (!KONIEC SPOILERA!), už nevedel udržať slzy. Pre mňa je účinok o to silnejší, že mám v rodine človeka, ktorý je na tom podobne ako Anne. Veta, ktorú citujem v úvode komentára sa v tejto chvíli vzťahuje na mňa, len s tým rozdielom, že si to ešte veľmi dobre pamätám. Nebudem to už zbytočne ďalej naťahovať, keď to nie len Haneke, ale aj ostatní už povedali za mňa mnoho ráz a lepšie. Pre mňa bytostne zásadný film, ktorý sa dá opísať dvoma slovami, vypovedajúcimi viac, než všetko spomínané vyššie: trýznivá nádhera. 100% ()

Galerie (57)

Zajímavosti (7)

  • Jména hlavních postav jsou stejná jako jména manželů z jiného režisérova filmu Utajený (2005). [Zdroj: SME] (hippyman)
  • Film získal ve Vallettě Evropskou filmovou cenu pro nejlepší film roku 2012. (jirkah23)

Související novinky

Evropské kultovky jen na KVIFF.TV

Evropské kultovky jen na KVIFF.TV

20.10.2023

KVIFF.TV, online streamovací platforma spřízněná s Mezinárodním filmovým festivalem Karlovy Vary, spojuje síly s dalšími čtyřmi VOD platformami ze zemí střední a východní Evropy, aby divákům v České… (více)

Zemřel herec Jean-Louis Trintignant

Zemřel herec Jean-Louis Trintignant

17.06.2022

Francouzská i světová kinematografie v pátek přišla o další velkou filmovou hvězdu, ve věku jednadevadesáti let totiž ve francouzském městě Uzès zemřel držitel ceny César, Zlaté palmy z Cannes i… (více)

Největší filmový festival v Brně se blíží

Největší filmový festival v Brně se blíží

17.02.2013

Čtvrtý ročník Mezinárodního filmového festivalu CINEMA MUNDI již brzy (27.2. – 6.3. 2013) ovládne moravskou metropoli. Cinefilové i běžní diváci se mohou těšit na nejlepší „oscarové“ kousky za… (více)

Dny francouzského filmu

Dny francouzského filmu

10.02.2013

Ve dnech 14. až 20. 2. v kině Lucerna a 21. až 24. 2. v kině Atlas proběhne přehlídka Dny francouzského filmu. V Lucerně ji odstartuje jeden z nejskloňovanějších snímků posledních dnů, film Michaela… (více)

Reklama

Reklama