Pásla kone na betóne

Kto nežije na východe Slovenska, ten nepochopí. Ja tu žijem vyše 20 rokov a poviem vám, tento film bol skutočný. Potvrdil mýtus o miernej inakosti "vichodňarov". Nemám mu veľa čo vytknúť, možno len krátku minutáž:-). Tvorcovia zachytili dedinský život veľmi precízne (najmä staré babky sa podarili). Vyzdvihujem Szomolányiho kameru, či Uhrovu tradičnú poetickú hravosť. Film o Paulínke a Johanke je jeden z mála slovenských, ktorého hlášky sa stali legendou. Ale nie ďalej ako po Poprad. "Ta" škoda :-) (24.11.2006)

Zevraj kultovy film odohravajuci sa na Vychodnom Slovensku. Dialogom som absolutne nerozumel, mentalite tohoto obyvatelstva uz vobec. Asi fakt len "vychodnare" porozumeju. Reziser Stefan Uher natocil podla mna aj lepsie filmy : namatkovo spomeniem Slnko v Sieti alebo Keby som mal pusku. Za rok 1982 by som dal urcite vyssie Lipskeho film Srdecny Pozdrav ze Zemekoule, Polednakovej S tebou me bavi svet, alebo hoci aj Kleinov Jak Svet prichazi o basniky. Pre mna len normalizacna konina. 15 % (31.01.2013)

"Kto to bul? Ktory kuň? .... Ta kedz tu dakto kuň, ta ši to ty!!!" To je len jedna zo skvelých hlášok v tomto filme. Najviac sa mi na ňom páčilo to verné zobrazenie života na východoslovenskej dedine komunistickej doby. A keďže tento film rozpráva o mojom rodnom kraji, tak musím dať minimálne 4*. Dobrá oddychovka aj po rokoch. 80 % (10.04.2011)

Ta vychodniarská lyrika je samozřejmě snesitelná jen s lehkou mírou nadsázky, ale "pozorovatelské" pasáže z normalizační všednosti jsou výtečné, skličující a přitom prosté jakékoli křeče. Absolutní vrcholem jsou svatební sekvence a nonšalantní filozofování o emancipaci a vlivu Žigulíka na manželský sex. Příběh matky a dcery, kterou jsou odsouzeny opakovat stejné chyby a bojovat s předsudky okolí není tak silný, ale Uherova fragmentárnost mu celkem svědčí - v celku se jediná o netypicky lyrický pohled na prozaickou dobu. (23.04.2013)

Snad více než kdo jiný složil „na stříbrném plátně“ poctu řeči Štefan Uher ve svém pozdním filmu. Nekompromisně, bděle, čiře. Ostatně jinak by ji nikterak neoslavil, ale jen zesměšnil, jak je patrno z mnoha normalizačních filmů a seriálů zasazených do moravského, resp. slováckého prostředí. Bez studu doznávám, že mi právě tyhle skanzeny folklorismu byly protivné vždycky, a to již jako dítěti. Jen slyšet, jak se ten dialekt teatrálně kolem těch krojovaných figur(in) rozléhá, mě znechucovalo natolik, že jsem často nedokázal „v jejich společnosti“ vydržet: dnes bych řekl, že ty postavy nemluvily, ale naopak – tu řeč zaživa požíraly. Jinak je tomu v této „východniarské“ komedii. V ní se všechno děje právě v řeči, která tak spontánně tryská z těch vidomých i zaslepených bytostí, vesměs dětských lidí (řečeno s Hessem), z jejich potřeb, tuh i úzkostí a strachů, vede jejich kroky a spoluutváří jejich osudy. Divákovi (a posluchači) je, jako by před ním vyrůstalo cosi prvotního, k čemu dosud nebyly sepsány slovníky a vypočteny gramatiky. A nevypočitatelní jsou i účastníci té polyfonní exploze, která se rozléhá nedohledným obloukem prolínajících se životních příběhů, jež svorně vypovídají o ženském údělu ve zdivadelněné společnosti. Jak to jde dohromady – divoká mluva a lidé davu (zde zastoupeného populární kulturou a komunálními institucemi – a zvláště sekularizovanými vdavkami)? Stýkají se právě v onom dětinství, v tom bezbranném přesvědčení o právu na štěstí, jemuž se ale vše vzpírá, což ironicky ilustrují bezpočetné trpce humorné drobnosti rozeseté jako ztvrdlé chlebové drobky na loži, bránící spánku. Nelze tak sledovat jejich počínání bez soucitu. Opakovaně se mýlí, umanutě se ztrapňují, opečovávají to postrádané – a nestárnou… (22.12.2023)