Pásla kone na betóne

Jako lingvistická hříčka je to nesporně zajímavé, směs polštiny, slovenštiny, rusínštiny, moravštiny a určitě i ještě mnoha jiných vlivů se setkává ve východňárštině, která by měla být bezesporu uznána jako samostatný jazyk (hlavně proto, aby mohl vzniknout slovník). Film byl příliš nezajímavý, abych se věnovala něčemu jinému, než dešifrování hutoření. Matka se spustila s chlápkem, kterého prakticky neznala, dcera jde spolehlivě v jejích šlépějích. Toť vše, natočeno nezáživnou formou. (19.03.2023)

Nie je tak ťažké pochopiť prečo ten film toľko ľudí irituje a filmársky je to priemer, ale ja si ani neviem predstaviť že by sa to dalo natočiť lepšie. Tragikomické a trpké a istým spôsobom aj nadčasové. Ten hudobný motív, ktorý už použil Uher pri Kosenie Jastrabej lúky sa tu tiež hodí. (24.09.2021)

Československý film situovaný do východního Slovenska natočený podle stejnojmenné povídkové knihy od E. Zimkové. Autorka předlohy byla obsazena do hlavní postavy černovlasé Johany Ovšené, svobodné činorodé matky, která díky absenci mužského partnera trpí předsudky od většiny mužských obyvatel zapadlé vesnice někde v Prešovském kraji, zřejmě okres Humenné. Jednoduchý příběh popisuje mentalitu, kulturní prostředí a způsob života v tomto regionu, který je zdůrazněn použitím východoslovenského nářečí, jež je mnohdy pro českého diváka těžko srozumitelné. Hlavní dějová linie spočívá v příběhu Johaniny dospívající dcery Pavlíny (V. Jeníková), která po velmi krátké známosti otěhotní s vojákem z Čech, majícím už závazky s jinou ženou. Její matku ihned zachvátí obava, aby její dceru nepotkal podobný osud jako výsledek mužské bezohlednosti, jaký má ona, a když se nepovede osvědčenými metodami plodu zbavit, pokusí se najít své dceři partnera přes inzerát. Když se objeví vhodný kandidát Štefan (L. Paulovič), který jak se ukáže později, platí alimenty na dvě děti, a chystá se svatba, Pavlína potratí. V dalších rolích tohoto nepříliš dramatického filmu se objevila pohledná M. Logojdová jako Johanina kamarádka Josefka či P. Staník v roli Johaniného občasného milence Bertyho. Zaujala mě hudební melodie zřejmě lidového původu, která se nesla celým snímkem. Dílo, které je pojato spíše jako obraz východoslovenského života, od představitele nové československé filmové vlny Štefana Uhera hodnotím podprůměrně, neboť jsem postrádal jakýkoli dramatičtější moment a tím pádem může film začít nudit a působit nezáživně a zbytečně, obzvláště pokud jednotlivým představitelům není pořádně rozumět. V porovnání s režisérovými staršími a slavnějšími filmy např. Tři dcery spatřuji obrovský kvalitativní rozdíl ve všech směrech. (13.12.2019)

Snad více než kdo jiný složil „na stříbrném plátně“ poctu řeči Štefan Uher ve svém pozdním filmu. Nekompromisně, bděle, čiře. Ostatně jinak by ji nikterak neoslavil, ale jen zesměšnil, jak je patrno z mnoha normalizačních filmů a seriálů zasazených do moravského, resp. slováckého prostředí. Bez studu doznávám, že mi právě tyhle skanzeny folklorismu byly protivné vždycky, a to již jako dítěti. Jen slyšet, jak se ten dialekt teatrálně kolem těch krojovaných figur(in) rozléhá, mě znechucovalo natolik, že jsem často nedokázal „v jejich společnosti“ vydržet: dnes bych řekl, že ty postavy nemluvily, ale naopak – tu řeč zaživa požíraly. Jinak je tomu v této „východniarské“ komedii. V ní se všechno děje právě v řeči, která tak spontánně tryská z těch vidomých i zaslepených bytostí, vesměs dětských lidí (řečeno s Hessem), z jejich potřeb, tuh i úzkostí a strachů, vede jejich kroky a spoluutváří jejich osudy. Divákovi (a posluchači) je, jako by před ním vyrůstalo cosi prvotního, k čemu dosud nebyly sepsány slovníky a vypočteny gramatiky. A nevypočitatelní jsou i účastníci té polyfonní exploze, která se rozléhá nedohledným obloukem prolínajících se životních příběhů, jež svorně vypovídají o ženském údělu ve zdivadelněné společnosti. Jak to jde dohromady – divoká mluva a lidé davu (zde zastoupeného populární kulturou a komunálními institucemi – a zvláště sekularizovanými vdavkami)? Stýkají se právě v onom dětinství, v tom bezbranném přesvědčení o právu na štěstí, jemuž se ale vše vzpírá, což ironicky ilustrují bezpočetné trpce humorné drobnosti rozeseté jako ztvrdlé chlebové drobky na loži, bránící spánku. Nelze tak sledovat jejich počínání bez soucitu. Opakovaně se mýlí, umanutě se ztrapňují, opečovávají to postrádané – a nestárnou… (22.12.2023)

Kdo není z východu Slovenska, tak prý film moc nechápe, anžto vychodniari jsou prostě jiní, kdo je z Česka, ten ho asi nejen nemá šanci pochopit, ale moc šancí nemá ani rozumět - leda by rozuměl polsky a slovensky zároveň. Dobrá, ač jsem nerozuměl zcela všemu, ocenit musím komplexnost zpracování - něco mezi sociologickou studií a folkloristickým či národopisným snímkem z šarišského venkova, ale navíc fimově (míněno umělecky) zpracováno a okořeněno jistou dávkou osobité poetiky (Uher, Štúr). Milka Zimková zahrála excelentně a ostatní naprosto zastínila - přijde mi, že ona jediná jakoby byla doma (taky že jo). Silnější 3*. P.S.: Titulky, byť slovenské, se hodí :-). (08.10.2011)