Pásla kone na betóne

Slovenské filmy nie sú moja šálka čaju ale Ty vole! TY VOLE!TY VOLEEEEEEEE!!!!!!!!!!!!!!!!!! To čo malo byť? Až na pár (rovná sa 2) výborných momentov pre mňa úplne neznesiteľné Už dlho som takto pri filme netrpel. Jediný dojem čo mám tesne po dopozeraní je, že sa musím poospravedlňovať všetkým kamarátom z východu, že som ich počas celej doby sledovania nenávidel.Tá 1* nie je hodnotenie ale gesto. (24.04.2015)

Kto nežije na východe Slovenska, ten nepochopí. Ja tu žijem vyše 20 rokov a poviem vám, tento film bol skutočný. Potvrdil mýtus o miernej inakosti "vichodňarov". Nemám mu veľa čo vytknúť, možno len krátku minutáž:-). Tvorcovia zachytili dedinský život veľmi precízne (najmä staré babky sa podarili). Vyzdvihujem Szomolányiho kameru, či Uhrovu tradičnú poetickú hravosť. Film o Paulínke a Johanke je jeden z mála slovenských, ktorého hlášky sa stali legendou. Ale nie ďalej ako po Poprad. "Ta" škoda :-) (24.11.2006)

Veľmi autentická sonda zo života, ktorá presne a detailne opísala všetky problémy, ktorým čelia jednoduchí ľudia z dedín, ohováračky, všadeprítomný alkoholizmus, bitky...a mentalita „starej školy“.Trefne napísane a zahrané postavy na čele s výbornou Milkou Zimkovou.Jeden z najlepších slovenských filmov, kde bol konečne pokus aj o niečo iné ako len rozprávky, či večne šprtanie sa v našej už aj tak biednej minulosti. (18.04.2009)

Snad více než kdo jiný složil „na stříbrném plátně“ poctu řeči Štefan Uher ve svém pozdním filmu. Nekompromisně, bděle, čiře. Ostatně jinak by ji nikterak neoslavil, ale jen zesměšnil, jak je patrno z mnoha normalizačních filmů a seriálů zasazených do moravského, resp. slováckého prostředí. Bez studu doznávám, že mi právě tyhle skanzeny folklorismu byly protivné vždycky, a to již jako dítěti. Jen slyšet, jak se ten dialekt teatrálně kolem těch krojovaných figur(in) rozléhá, mě znechucovalo natolik, že jsem často nedokázal „v jejich společnosti“ vydržet: dnes bych řekl, že ty postavy nemluvily, ale naopak – tu řeč zaživa požíraly. Jinak je tomu v této „východniarské“ komedii. V ní se všechno děje právě v řeči, která tak spontánně tryská z těch vidomých i zaslepených bytostí, vesměs dětských lidí (řečeno s Hessem), z jejich potřeb, tuh i úzkostí a strachů, vede jejich kroky a spoluutváří jejich osudy. Divákovi (a posluchači) je, jako by před ním vyrůstalo cosi prvotního, k čemu dosud nebyly sepsány slovníky a vypočteny gramatiky. A nevypočitatelní jsou i účastníci té polyfonní exploze, která se rozléhá nedohledným obloukem prolínajících se životních příběhů, jež svorně vypovídají o ženském údělu ve zdivadelněné společnosti. Jak to jde dohromady – divoká mluva a lidé davu (zde zastoupeného populární kulturou a komunálními institucemi – a zvláště sekularizovanými vdavkami)? Stýkají se právě v onom dětinství, v tom bezbranném přesvědčení o právu na štěstí, jemuž se ale vše vzpírá, což ironicky ilustrují bezpočetné trpce humorné drobnosti rozeseté jako ztvrdlé chlebové drobky na loži, bránící spánku. Nelze tak sledovat jejich počínání bez soucitu. Opakovaně se mýlí, umanutě se ztrapňují, opečovávají to postrádané – a nestárnou… (22.12.2023)

Jako lingvistická hříčka je to nesporně zajímavé, směs polštiny, slovenštiny, rusínštiny, moravštiny a určitě i ještě mnoha jiných vlivů se setkává ve východňárštině, která by měla být bezesporu uznána jako samostatný jazyk (hlavně proto, aby mohl vzniknout slovník). Film byl příliš nezajímavý, abych se věnovala něčemu jinému, než dešifrování hutoření. Matka se spustila s chlápkem, kterého prakticky neznala, dcera jde spolehlivě v jejích šlépějích. Toť vše, natočeno nezáživnou formou. (19.03.2023)