Největší přání

Autorka měla při výběru protagonistů pro tento unikátní dokumentární počin šťastnou ruku. Díky tomu vznikla výjimečná podívaná, která je velkolepou oslavou života. Stáčí-li se vaše úvahy poslední dobou kolem myšlenky na sebevraždu, zajděte si do kina na Největší přání. Možná po doběhnutí závěrečných titulků uvidíte najednou věci v jiném světle. Snad by tomuto dokumentu bylo možné vytknout občasné náběhy ke kýči (především vinou zvolené hudby), ale jako celek je to odzbrojující tragikomická koláž lidských osudů, které skýtají inspirující látku k přemýšlení o našem světě a životě obecně. Nebál bych se prohlásit, že jsem lepší dokument v kinech asi neviděl. (20.09.2012)

Možná to po vzoru prvního dílu režisérčina otce měl být radši film půlhodinový. Takhle tu máme spousty demonstrací za všechno možné a nějaké ty vyloženě klišovité záběry, což výpovědní hodnotu materiálu docela snižuje. Hodně dělá i výběr aktérů. Věznice, romská osada, kostel, těhotná kominice, skoro jsem se bál, co všechno ještě přijde. Ale celkově to není špatné, jen to mohlo být i výrazně lepší. (11.09.2013)

Velmi oceňuji zařazení těch sdělení, která měla co říci divákovi. Žádné zdůrazňování tuposti davu, Olga Špátová preferuje ty, kdo myslí. Jistě, jednoznačné ladění dokumentu ve směru naděje do budoucna a apelu na lidskost, rozum a cit, jichž se často vzdáváme. A co je na tom špatně? Pro mě nic! Dobře odvedená práce o našem světě, kde si každý stýská a hraje, žije a předstírá, umírá a věří. Výpověď o tom, že jsou stále lidé, kdo mají vůli něco změnit, kdo vidí, že je něco špatně a živí naději ve změnu. I když se zdá, že je to boj s větrnými mlýny a výkřiky do prázdna, ale tohle jsme my, kýčovitá, přemoudřelá i z hlediska vyššího principu mravního stále živoucí generace Y. Před námi nic, za námi všechno? (28.10.2013)

Olga Špátová převzala koncept svého otce a ukázala, že má cenu jej přenést do současné společnosti a tím jej vlastně logicky završit. Zatímco Špáta sledoval, jak se z povrchnějších, egoističtějších i vágnějších názorů let šedesátých lidé po dvaceti letech upínají k nadosobnějšímu pojmu svobody a morálky, jeho dcera se zaměřila na to, co se s těmito hodnotami stalo po dalším čtvrtstoletí. Jakýmsi společným bodem se zdá být obava z křehkosti demokracie, možnosti ji opět ztratit společně s lidskou svobodou. To vede k hlubším myšlenkám nad směřováním současné společnosti, jež si vyžaduje nutnost aktivismu, ale i přání být vždy spokojen s každým svým životním krokem a udržet si soulad s vlastním svědomím. Problematické se může jevit to, že se Špátová především zaměřuje na mladé jedince se zralým a jasným názorem, byť často značně svérázným a neotřelým. Tím vytváří až moralizující leporelo, které dosti apelativně promlouvá do duše a nabízí zkreslený vzorek jakéhosi ideálního modelu pro celou dnešní společnost. Chybí větší prostor onomu povrchnímu, scestnému, nezralému... Navíc sázka na jistoty co se týče proměnlivého hudebního doprovodu a snaha dosáhnout dvojnásobné emoce za každou cenu není zrovna známkou skromnosti (ale nakonec to není tak markantní jako u Oka na Prahou). Na druhou stranu - volba situací a zástupců společnosti umožnila vytvořit opravdu reprezentativní vzorek toho, čím dnešní česká společnost žije a co je pro ni emblematické. Zobrazené trendy, nejistoty, paradoxy, to je skutečně obraz dnešních dní a troufnu si říct, že za nějakých dalších dvacet let bude Největší přání 3 skutečně jedním z nejkomplexnějších a nejvěrnějších portrétů naší současnosti, jejích bílých a černých stránek. Velmi důležitý a silný je i pocit naděje - většina dokumentaristů zabývající se aktuálními společenskými otázkami přispívá přesvědčení, že naše cesta nevede nikam jinam než kamsi do hlubin, Špátová naopak nachází i přes jemné náznaky existenční nejistoty a netolerance spíše světlé body. Snaží ukázat, že nic ještě není ztraceno, že mladá generace sebou stále nese silné přísliby a toto poselství s jistou naléhavostí a důrazem předat. Proti tomu nelze nakonec nic namítat, film má skutečně až terapeutický účinek pro schváceného občana, a i tato jeho "nevinná ideologie" bude jistě po letech dalším významným otiskem naší současnosti. (24.10.2012)

Špátová se talentem sice nepotatila, ale to neznamená, že by byla neschopná dokumentaristka. Co lze vytknout, je místy prvoplánové hraní na city a politické odbočky. Ty jsou povrchní, nic neřeší a nic nového nepřinášejí. A do očí to bije o to více, že „proti nim“ autorka nasazuje otcův materiál z původních dvou dílů, který je v tomto ohledu ve všech ohledech působivější. V jejím podání je to prázdné tlachání (a ne není to v tom, že bychom žili v prázdné době), které zkoušce času jen těžko odolá; a tak zatímco zde použitý otcův materiál (ten je tu možná až nadužíván a stává se tak spíše obezličkou) je o náladě mladých i atmosféře doby stále vypovídající a působivý, tak z tohoto potomek Špátové za pár desítek let v případném čtvrtém dílu jen těžko něco použije. Nemá to co říci dnes a natož pak v budoucnu. Co naopak dcerce jde kromobyčejně k duhu jsou pasáže, kdy se nesnaží jít po „velkých otázkách“, ale nechá prostor osobním přáním a příběhům. V tom je silná a na to se měla soustředit především. (11.09.2013)