La vida de los peces
Life of Fish, The
Obsahy(1)
Co když to, co jsme kdysi s lehkým srdcem opustili, bylo to nejlepší, co nás kdy potkalo? Pohledný světoběžník Alejandro přijíždí po deseti letech domů do Chile a samozřejmě nemůže vynechat narozeninovou oslavu nejlepšího kamaráda. Na večírku potkává staré známé a zjišťuje, jak se za uplynulá léta změnili. Přátelé ho rádi vidí a zajímají se o jeho vzrušující život v Berlíně. Pod povrchem se však skrývají komplikovanější pocity: Alejandro si připomíná okolnosti tragédie, před kterou kdysi z Chile ujel, ale hlavně potkává dívku, kterou chce potkat nejméně ze všech. Jak dopadne jeho střet s vlastní minulostí?
Režisér Matías Bize vypráví vcelku jednoduchý příběh pomocí sofistikovaných filmařských postupů. Narozeninový večírek se odehrává v reálném čase a v omezeném prostoru jediného domu. Kamera domem proplouvá společně s hlavním hrdinou, jednotlivé sekvence mají různou atmosféru podle toho, ve které místnosti se Alejandro zrovna ocitne a na koho tam natrefí. K tomu citlivé herectví, minimum dialogů, rozhovory vedené jen očima, které vypovídají o smutných duších šťastných třicátníků. Prostému příběhu neustálého míjení dvou lidí, kteří jsou si (možná...) souzeni, se tak daří vzbudit silné divácké emoce. (Česká televize)
(více)Recenze (27)
Psychologická pitva osudového vztahu, který skončil před deseti lety, ale pořád není mrtvý. Muž se s kamerou v zádech téměř dokumentárně prochází domem, kde se slaví narozeniny a potkává své přátelé a známé z mladí a pak taky tu ženu. Jako rybky v akváriu se pořád motáme ve starých vztazích, uzavřeni ve své bublině. Nejvíc nás ovlivňuje náš malý svět a ne ten velký, který je venku._____ Příběh je to jednoduchý, ale mocný. Zahraný hodně odmlkami, nenápadnými gesty, pohledy. Jsou vztahy a lidé, kteří budou naši součástí už provždy, ať už s nimi jsme nebo ne. Obě možná rozhodnutí: odejít s tím mužem nebo zůstat, jsou pro ženu stejně bolestná. A nejspíš i pro toho muže. Rozhodnutí učiněné před deseti lety bylo hloupé, ale smazat ho nejde. SHRNUTÍ: Nejde nikdy znovu: "Začít od začátku...." ()
Úžasné, jak z vlastně naprosto obyčejné citové zápletky autoři dokáží udělat regulérní citovou ždímačku, u které teču stejně tak, jako bych byl součástí onoho trojúhelníku. Ve své podstatě jednoduchý příběh, který mi ke konci filmu snad i zastavil tep. Výborně zpracované, skvěle zahrané a to se musí od země, od které znám hlavně telenovely, pořádně vychválit. ()
Najlepsie filmy su casto len tie jednoduche - tak ako u isteho rezisera Jasudziro Ozu- a v jeho filme Tokyo Monogatari slo len o to, ze starnuci rodicia prisli navstvivit svoje deti a vnucata. Tuna je zapletka tiez jednoduacha - Santiago Cabrera sa po 10 rokoch vratil do rodneho Chile, zrejme to bolo Santiago de Chile. A nevychadza z udivu, ako sa mesto a ludia po 10 rokoch zmenili. Reziser Bize pritom ani nejazdi po uliciach Santiaga de Chile, dej filmu sa odohrava len v jednom cilskom dome, a Cabrera chodi z miestnosti do miestnosti. Bize uz definitivne potvrdil svoj rezisersky talent, urcite budem dalej sledovat jeho tvorbu 75 % ()
Vzpomínáte na Ohrožení Britannicu? Přestřihnete raději modrý, nebo červený drát? V životě vás čeká spousta rozhodování. Pár voleb je klíčových pro vaši cestu životem. A ne vždy jste schopni význam onoho mezníku ihned pochopit. Někdy může být cesta do minulosti a setkání s tím, co mohlo představovat vaši budoucnost, docela bolestivé - a snad je lepší se tomu vyhnout. Jen velmi zřídka se totiž dá bez následků pro sebe či druhé přestoupit do jiného vlaku nebo aspoň přehodit výhybku. Život ryb je melancholické, hořké setkání s největší láskou vašeho života, kdy si uvědomíte, že její děti vám mohly říkat táto. Pokud žijete životem singles, který - přiznejme si to - leccos zjednodušuje a usnadňuje, nemusí vám dojít, v čem spočívá skutečné štěstí. Matíasovi Bizemu se povedlo mě emočně docela rozhodit a za to mu nadělím poctivé čtyři hvězdičky a 75 % celkového dojmu k tomu. ()
O premárnených možnostiach, o chybách, ktoré sa už nedajú napraviť... Obsahovo ale pomerne nevyvážené, dosť dlho trvalo, kým ma to začalo baviť, vlastne až niekde za polovicou som začal pociťovať ľahký dotyk drámy. V tomto smere sa tým najlepším stal monológ hlavnej hrdinky, ten bol vynikajúci. Chvíľu som sa obával, že to skončí cukríkovo, no ale nakoniec som predsa len dostal nádych reality, pretože tak to obyčajne v živote chodí. Škoda tej prvej polovice. Vychádza mi to len na ten priemer. 60/100 ()
Reklama