Tmář a jeho rod aneb Slzavé údolí pyramid

Film o všemožných záhadách světa (to slovo nemám zrovna rád, ale sem se naprosto hodí) optikou Karla Vachka. Sice to trvá tři a půl hodiny, je to epizodické a pořád se tady v obraze odehrává něco, co nesouvisí se zvukem, jenže na rozdíl od Záviše to většinou dává nějaký smysl a už to není jenom nahodilý sled myšlenek, ale sled myšlenek věnující se jednomu tématu. I přes svoji šílenou délku ale nemůžu říct, že by to nějak hodně nudilo, naopak, na Vachka to ubíhá docela "svižně" (a to je to o hodinu delší než Záviš). Fanoušky všemožných záhad to o skoro nic nového neobohatí, ale celkově to působí jako nějaká kronika záhad s občasným filozofováním (třeba o (ne)existenci Boha, natočená Karlem Vachkem. Nějakou celkovou myšlenku, završení, si zde musí divák udělat sám, jelikož v tomhle 3 a půl hodiny dlouhém dokumentu se toho probírá opravdu hodně. Dokonce to můžete i interpretovat tak, že to je film o mimozemšťanovi na Zemi, který má lidskou podobu a chce se přesvědčit, jestli o něm náhodou někdo už neví (protože Vachek se fakt chvílemi choval jak z jiné planety, tím skákáním do řeči, gestikulováním, zmateným pokládáním otázek...) Mě osobně se to nakonec i celkem líbilo, protože to na rozdíl od Záviše nějak vypadalo a něco říkalo. Dokonce i Dänkien se tady objevil. A snad poprvé se mi líbily záběry z rybího oka a třeba v tom New Yorku (aspoň mám dojem, že to byl New York) ty záběry z auta byly - nevěřím tomu, že to říkám - úžasné. Hlavně se mi líbilo, jak jim tam na obloze v noci proletělo letadlo, zrovna když ji kameraman zabíral. A úplně bych zapomněl, že tam je i humor (třeba KAMERA ERROR, kdo viděl, pochopí). Opravdu jsem ke slabým 4* neměl daleko, ale nakonec se spíš přikloním k silným 3*. (26.04.2020)

Další Vachkův rozsáhlý esej kupodivu dává i jakýsi smysl (pokud to divák nevzdá hned na začátku, což s přihlédnutím ke stopáži není nic zvláštního). Sice netuším, jak s tím souvisí Oldřich Nový a hned u několika postav jsem vůbec nepochopil, o čem vlastně byla řeč, ale tentokrát se to dá v pohodě usledovat, aniž by se člověk musel zvlášť přemáhat. (Ale ty hrátky s kamerou mě fakt nebavily: na rybí oko teď budu mít aspoň měsíc alergii a horizontálně dělený obraz z Japonska, to už bylo fakt psycho.) (23.08.2015)

Neskutečný maglajz a chaos – zřejmě stejný, jaký má v hlavě nejen Karel Vachek, ale i všichni lidé po pár stoletích míchání pohanských představ, náboženských dogmat a nových vědeckých teorií. Tento špatně koncipovaný, špatně natočený, špatně sestřihaný a špatně ozvučený nehorázně dlouhý mišmaš je "dobrý" jen na jednu věc – na uvědomění si toho, že přes dlouhodobý vliv civilizace nebo právě kvůli němu je člověk pořád malým, ztraceným ve vesmíru nahým tvorem, který za každým keřem vidí tajemno. Ne že by to tajemno neexistovalo. Ono existuje – jsme to my sami i vesmír, do kterého jsme začlenění. Po staletích filosofie a přírodních věd a tisíciletích mystiky jsme nakonec nucení přiznat, že o podstatě světa víme jen to, že existuje, i když ani tím si nejsme stoprocentně jistí. Ohledně moci mysticizmu a bezmoci racionality se Vachek a spol. nemýlí, ba naopak předvádějí to v plné kráse. Jenže proč zrovna takovým zoufalým způsobem? Sedí na něj dokonale definice poruchy myšlení – "Zabíhavé myšlení dosahuje cíle ne přímočaře, ale oklikami. Hlavní směr je stále přerušován vedlejšími a nepodstatnými myšlenkami. Bývá u primitivních jedinců nebo u dětí, setkáváme se s ním při poruchách paměti ve stáří." Rozčilovalo mne neustále používané "rybí oko", režisérské tleskání, údery bubnu, přerušování lidí, technické přestávky. Vachek zřejmě nedokáže vyhodit ani centimetr natočeného materiálu. Vachek a česká televize tedy vyprodukovali něco, co by lépe natočil kdejaký amatér. A to, že je Vachek a jeho "opus" i pro sečtělého Tetsua filosoficky inspirativním filmem s ohromným spadem, jen potvrzuje skutečnost, že jsme všichni tmáři, mou maličkost nevyjímaje. Akorát jsem tmářka, která dává přednost dokumentům s inteligentnějším, kultivovanějším zpracováním. (20.11.2012)

Když já prostě nemám ráda Vachkovo vedení. Ve spoustě lidí svou osobností a svým přístupem vyvolává neproduktivní potřebu se agresivně bránit (což vím z vlastní zkušenosti), a sám není schopen rozhovory a výpovědi usměrňovat tak, aby opravdu prozkoumávaly nadhozené téma. Asi by chtěl zkoumat boha nebo magii, ale vyšla mu z toho prezentace sebe sama jako povýšeného "umělce", který si dělá srandu z bandy "exotů". Opíšu to příkladem: Když se zeptá "A není židovský bůh krutý?", dostane se mu odpovědi "A copak křižáci nevraždili?" Ale na lidi se nikdo neptal, otázka byla o bohu. A on na to nepoukáže a dál se hádá se soupeřem zahnaným do kouta a potom je to prostě o ničem. Na co je mu dům a hlava plná knih, když všechny rozhovory působí jako absolutně nepřipravená improvizace a pár těch zajímavých poznámek se topí v moři, ne-li oceánu balastu. Ironie a sžíravost, aby fungovala, by podle mě neměla být takto živelná. (12.04.2021)

Asi tak - hodnotit hvězdičkami se nedá. Tmář je prostě dlouhý proud Vachkových myšlenek a diskuzí, které prostě postupně plynou a přelévají se takovým způsobem, že bych se ani nedivil, kdyby ten film měl o mnoho hodin více. Každého mohou zaujmout jiné části, různá "podtémata" se postupem času mění - ale hlavní téma bych řekl se nemění. Prostě o tom se snad nedá ani nic napsat, ať si tam každý najde něco svého. (06.07.2012)