Cuchillo de Palo
108
VOD (1)
Obsahy(1)
Číslo 108 jako by v Paraguayi bylo dodnes zakleté. Nevisí na domech, na autech ani na dveřích hotelových pokojů; označit jím člověka je urážka. Paraguayané dnes už často ani nevědí proč. Režisérka Renate Costa ve velmi osobním dokumentu pátrá po okolnostech života a smrti svého záhadného strýce Rodolfa, černé ovce rodiny. Během rozhovoru s vlastním otcem, Rodolfovým bratrem, se dozvídá, že strýc byl gay. Díky vlastnímu pátrání pak zjištuje, že za svou orientaci byl tvrdě perzekuován diktátorským režimem prezidenta Alfreda Stroessnera, který zemi vládl v letech 1954 až 1989. Právě jeho administrativa v šedesátých letech pro výstrahu zlynčovala 108 lidí na základě zvláštního seznamu, evidujícího osoby homosexuální orientace. Důvtipně konstruovaný a obsahově silný snímek připomíná zcela zapomenutou kapitolu paraguayských dějin. Důvěrné rozhovory s otcem plné mezigeneračních neshod jsou navíc citlivou paralelou snahy o vyrovnání se s osobní i společenskou minulostí, o něž se v některé fázi života pokouší každý z nás. (Jeden svět)
(více)Videa (1)
Recenze (3)
Vítězný film letošního ročníku lidsko-právního festivalu Jeden svět dost dobře svým úspěchem překvapil, protože vedle konkurentů v podobě Mého únosce nebo El Sicaria je „Stoosmička“ poměrně mírný dokument z Paraguaje, v němž se zdánlivě nic neděje. Avšak právě postupné odhalování hluboce zakopaných traumat zdejší společnosti je tím, co mohlo oslovit porotu. Prvoplánově se nepouští do velkého tématu, jenom pojednává o stigmatizaci homosexuality. Zároveň je třeba doufat, že dokument nebyl vybrán pouze jako důkaz, že homofobie je zlo a my ji odsuzujeme. Dokument je koncipován jako soukromé pátrání mladé filmařky po osudu strýce, kterého před deseti lety nalezli mrtvého v jeho domě, neměl moc přátel, moc nepracoval, přesto měl na bankovním účtu pěknou řádku milionů. Renate Costa se v dokumentu pouští na cestu, během níž pozná svého strýce lépe, než to kdy dokázala za jeho života. Hlavní devizou filmu jsou rozhovory, které Costa vedla jak se svým otcem, tak několika místními a postupně i členy gayské komunity nebo učitelkou tance, jejíž školu strýc navštěvoval. Způsob vedení rozpravy je velmi jemný, staví na kontrastech a vede k odhalování věcí, které člověk ani nechce sdělit. Ale tím, jak v dialogu reaguje, dává svůj postoj jasně najevo. Dokument tak ve svých důsledcích odhaluje hlavně to, že naše minulost nás ovlivňuje víc, než bychom si přáli, a přestože je tvrdý režim pryč, v lidech přetrvávají kulturní postoje, které jim vštípil. Vnitřně, ale zůstávají. Nic extra objevného, že. ()
Další důkaz o tom, že člověk by neměl režírovat příběh své vlastní rodiny – zkrátka filmu by hodně prospěl zásah střihače…. ()
TOHLE DÍLO v žádném případě nepojednává o represi gayů v Paraguayi!!! Sebestředná režisérka se prostě rozhodla, že natočí především film o sobě a o vztahu ke svému otci a nějaký strýc, který byl kdysi pronásledován za to, že je homosexuál, jí je vlastně ukradený. Film by mohl mít klidně tři hodiny a Renate Costa mohla ještě přidat "unikátní záběry", jak její otec pět minut piluje nějakou tyč anebo jak se mlčky dívá a popíjí kafe. Paní režisérka nebyla schopná dostat ze strýcových přátel jedinou kloudnou větu o tom, jaký vlastně byl. Jak tahle nic neříkající nuda mohla vyhrát Jeden svět 2011? Nechápu ... ()
Galerie (6)
Photo © Urban Distribution
Reklama