Kočegar
Kurič
Režie:
Alexej BalabanovScénář:
Alexej BalabanovKamera:
Alexandr SimonovHudba:
Valerij DiďuljaHrají:
Michajl Skrjabin, Jurij Matvejev, Aida Tumutova, Alexandr Mosin, Anna Korotayeva, Julija Men, Irina Osnovina, Dmitrij Poddubnyj, Pjotr Semak (více)Obsahy(1)
Jakutský hrdina Sovětského svazu, veterán z Afghánistánu s téměř úplnou ztrátou paměti, to je „strejda topič". Říkají mu tak dvě dívenky, které narušují jeho každodenní rytmus přikládání do pece a pomalého ťukání do psacího stroje (jedním prstem), na němž sepisuje přejatý příběh o Chajlakovi - „zlém" ruském utlačovateli Jakutů. Jeho stereotyp zpestřují i bývalí spolubojovníci z války, kteří za ním přicházejí spálit pozůstatky vyřizování si pracovních účtů - „zlých lidí", jak jim říkají. Topič si žije spokojeně až do chvíle, kdy na noze těla putujícího do pece uvidí botu, kterou daroval své dcerce.
Balabanov toto kriminální drama zobrazuje bez zbytečně okázalé agresivity. Zautomatizovanou krutost pudu zbohatnutí a pomsty mísí s ironií, která od zobrazovaného děje vytváří odstup. Umocňuje ji i hlavní hudební motiv filmu, vzletná kytarová melodie, kontrastující se zašedlými, zemitými tóny zimního Petrohradu a mechanickým zaznamenáváním smrti.
V porovnání s ostatními snímky režisér nepracuje se známými ruskými herci, jako Sergej Bodrov, Viktor Suchorukov nebo Renata Litvinovová. Kromě nedávno zesnulého divadelního herce Jakutského divadla Michaila Skrjabina, který vytvořil hlavní roli, si vybral neokoukané tváře neprofesionálů (hrdinovu dceru Sašu hraje modelka Aida Tumutovová, kamarádi z vojny, Jurij Matvejev a Alexander Mosin, skutečně bojovali v Afghánistánu - jako ostatně i sám režisér). Základní kostru Topiče, natočeného na 35mm film, tvoří scény v interiéru a jakési pomlčky mezi nimi, kdy vidíme postavy při (pro Balabanova typických) procházkách - můžeme je chvíli jen tak pozorovat, jak si za malebného hudebního doprovodu mlčky vykračují městem mezi shrnutými závějemi sněhu, v obklíčení výtahů a schodišť, směrem k dalšímu posunu děje v interiéru, provázeného neustále přítomným prvkem ohně. Stejně jako ve všech jeho dílech se i zde jako autocitace objevuje motiv tramvaje. Fotografování polaroidem (v závěrečné scéně) zase odkazuje k jeho filmu Pro urodov i ľjudej (O zrůdách a lidech, 1998).
Balabanov je jedním z mála režisérů, kteří se ve své tvorbě pravidelně vyjadřují k ruským národnostním otázkám. Často kvůli tomu bývá obviňovaný z nacionalismu, rasismu či agresivního patriotismu, což však odmítá s tvrzením, že jen zobrazuje, co vidí kolem sebe. Pokládá se za překračovatele morálních tabu a znesvěcovače posvátných krav. S národním fetišem zachází věru nelítostně, a proto doma už patnáct let způsobuje ani ne tak estetické jako spíš společenské skandály. Film vnímá jako umění, v němž slova ustupují emocím, proto dává přednost mlčení - výstižnějšímu a hlubšímu než ostatní prostředky.
(Letní filmová škola)
Videa (1)
Recenze (22)
Topič působí na první pohled rozporuplným dojmem. Na jednu stranu diváka baví černým humorem, na stranu druhou ho irituje opakujícími se hudebními motivy a hereckými výkony, které se v nejlepším případě dají označit jako panoptikální. Vše je zároveň dotaženo do takové absurdity, že nezbývá než to přijmout jako režisérův záměr. Balabanov ve svém filmu využívá prvků dryáčnické estetiky a absurdního humoru, na kterých staví příběh o petrohradském topiči, Jakutském hrdinovi Sovětského svazu a veteránovi z Afghánistánu s téměř úplnou ztrátou paměti, který místní mafii pomáhá „uklízet“ mrtvoly. Balabanova exploatační estetika, která se poprvé objevila v jeho filmu Bratr, bývá označována pojmem „černucha“ a je založena na využívání tabuizovaných témat násilí a erotiky ve značně absurdních kontextech. [LFŠ 2012] ()
Absurdní odcizené drama s tak vlezlým hudebním motivem, že se mi o něm nejspíš bude dneska v noci zdát. Alexej Balabanov si dovolil docela dost. Jeho Topič má většinu znaků mizerných filmů. Neohrabané zkratky, toporné herecké výkony, prapodivné motivace postav, nezvládnuté zvuky, scény plné vaty a navrch kupu nelogičností. Všechno je očividně záměrné, a všechno kontrastuje s dějem který není vůbec hloupý, jen groteskně naivní. Kaurismäkiovské postavy a pochmurná atmosféra ošuntělých Benátek severu, spolu se suchým černým humorem dotvářejí obraz díla, které boduje díky sázce na sílu výpovědi a o zábavu v něm jde až ve druhé řadě. ()
Alexej Balabanov bude buď těžký optimista nebo alespoň člen Společnosti za veselejší beznaděj... minimálně o tom, vzhledem ke sledovanému, svědčí výběr hudby, která neúnavně vybrnkává zprávu, že v podstatě sledujeme hodně odlehčené drama, ne-li komedii... a má to něco mrazivého do sebe. Viděno v rámci Challenge Tour Special - Filmový lov, jako úkol č. 14, film režiséra, od kterého jsem dosud nic neviděla... a který pravděpodobně nezůstane posledním. ()
Pozoruhodný film, drama s prvky černého humoru, odehrávající se v depresivním industriáním prostředí v postsovětském Rusku. Hlavní postavou je Jakut Skrjabin, vysloužilý major, hrdina SSSR z Afghanistánu, který po zranění skončil jako topič v kotelně. Kolem něj se pohybují dva gangsteři, zabijáci, s nimiž vychází až do určité doby... Černobílý epilog převádí do obrazu Skrjabinovu "knihu" o Jakutech, kterou v kotelně ve volném čase psal. Ve filmu je hodně násilí, místy i erotika (nikoliv samoúčelná, ale ukazující absurditu) a závěr vyznívá bezútěšně a beznadějně. Jednoduchý kytarový doprovod dodává filmu místy až prvky černého humoru (vzpomněl jsem si na Bílé slunce pouště, to je ale zábavnější). Režisér Balabanov však rozhodně stojí za pozornost. Přesněji 3,5. ()
Ono sa dá skutočne zvyknúť si na všetko, ale gitarová muzička, ktorá hrala neustále v tomto filme, bolo niečo... uf. Neviem, či to bola vina releasu, ktorý som mal stiahnutý, ale skrz muziku som nepočul dialogy a navyše robila z drsných scénok pomerne komické záležitosti a v tak depresívnych, mrazivých scénach ruských ošarpaných domov, bytoviek a hlavne teda kotolne, mi to nejak moc nesedelo. No a úplne k samotnému koncu ma išlo z tej muziky poraziť! ()
Galerie (6)
Photo © Nashe Kino
Reklama