The Lost Valentine
Režie:
Darnell MartinKamera:
Frank PrinziHudba:
Mark AdlerHrají:
Jennifer Love Hewitt, Sean Faris, Betty White, Billy Magnussen, Gil Gerard, Steve Warren, Michael L. Covington, Robert Pralgo, Justin Wheelon, Tom Nowicki (více)Obsahy(1)
Měla to být perfektní love story, jež naprosto dojme diváky GNTV a reportérce Susan Allison (Jennifer Love Hewitt) z pořadu The American Diary značně vylepší její profesní portfolio. Žena (Betty White), která každý rok přesně na Valentýna přichází do velké nádražní haly Union Station, kde se za druhé světové války loučila se svým manželem, odcházejícím na frontu. Neil Thomas se tehdy už narození svého syna nedočkal, brzy byl stejně jako desetitisíce dalších prohlášen za pohřešovaného v boji, čímž jeho případ a de facto i život pro americké úřady skončil. Ne tak pro Caroline, která už 65 let ve stejný den přichází manžela na nádraží vyhlížet. Susan nezačíná svou reportáž právě šťastně, když nevědomky urazí vnuka Caroline, mladého fyzioterapeuta Lucase (Sean Faris). (dopitak)
(více)Videa (1)
Recenze (23)
Už dlouho jsem neviděla žádný Hallmark film, ale v době české mutace jejich televize jsem jejich tvorbu znala možná až moc dobře. Dnes je to příjemné shledání s kvalitou, která v televizi není úplně běžná. Překrásně vyprávěný příběh s něžnou Betty White a rozkošnou JLH. Nelze odolat romanci, která hravě strčí do kapsy i Zápisník jedné lásky. ()
Příběh je klasické romantické klišé, ale místy děj příjemně překvapí a v určitých scénách se daří budit napětí a očekávání. Hlavní herec je sice jako kříženec Toma Cruise a Cristiana Ronalda s duší Hugha Granta, ale v případě televizní produkce (Hallmark) se jedná o nadstandard. Kupodivu se podařilo tvůrcům zvládnut v rozumné stopáži více dějových linek, což je jasné plus, jen mne překvapuje to malé množství zdejších hodnocení. ()
Tak co si budeme povídat, je to americká romantická pohádka a směrem ke konci čím dál větší doják, překvapivě ale nejde o tak velký průser, jak by se na první pohled mohlo zdát. Herci ujdou (tedy kromě přespříliš dokonalého vnuka) a mezi nimi září hvězda mé oblíbenkyně Jennifer (ne že by se z její strany jednalo zrovna o výborný herecký výkon, ale jednoznačně je největším kladem tohoto filmu). S patriotismem se to dlouho dobu nepřehání a v celé své kráse ho divák naštěstí vidí až k samotnému závěru. Film sráží také ono "nalezení", stejně jako zbytečně moc heroický voják a ta růžička ke konci (to už tvůrci opravdu přehnali). Snímek se zjevně inspiroval díly Pearl Harbor a Titanik (jak zde přede mnou zmínil kolega dopitak), ale nakonec z toho vzešel jiný příběh, který já osobně hodnotím průměrem. ()
A po tom slavnostním pohřbu se státními poctami žili všichni šťastně až do smrti... Obrovskej doják na způsob nízkorozpočtového Pearl Harbor, který svou atmosférou v počátku vyprávění připomene i Titanik. Docela příjemná je retro část s dobovou hudbou, u které se zasníte nad krásnými ale těžkými časy amerických třicátých, jako celek je ovšem tento televizní film naprosto konvenční záležitost bez jakéhokoliv vlastního nápadu se spoustou náhod s nápisem "příběhové klišé", neposkytující dostatečnou velikost hereckým partům (mezi námi, o JLH se šušká, že vůbec hrát neumí, jenže já jí už od časů Tajemství loňského léta a Příběhu Audrey Hepburn fakt žeru), tak trochu reklama na americké vlastenectví. Sean Faris mi hrozně připomíná jednoho spolužáka, docela známého plážového volejbalistu Jindru Weisse. ()
Urážlivý snímek, který z druhé světové dělá selanku v pastelových barvách, o které jsem si myslela, že ji dokážou natočit jen Němci, když se jim dostane do rukou román od Rosamunde Pilcher. Jak jinak brát snímek, kde žena nekonečně dlouho čeká na návrat svého muže z fronty, zatímco ten radši dobrovolně a opakovaně zůstane v zajetí, než by se vrátil k ní? ()
Reklama