Domek z karet

Považuju se za racionálního člověka, který se navíc nerad ukvapuje, takže emocemi se nechávám ovládat jen výjimečně - obvykle tehdy, když mi něco těžkého nebo ostrého spadne na nohu. Lásku na první pohled odmítám, přesto jsem už po pár minutách prvního dílu cítil, že mezi mnou a seriálem vzniká silné pouto - zkrátka se dokonale strefil do nálady i mého vkusu. Satiru počítáme mezi komické žánry, obvykle ji spojujeme s nadsázkou a absurditou, s groteskou a černým humorem. Zkrátka u ní předpokládáme salvy smíchu. Svého času mě překvapilo, že morbidní román Kupec dětí, který ve mě vzbuzoval úplně jiné emoce, je recenzenty rovněž označován za satiru. Pod označením politická satira si nejspíš představíme seriály typu Ano, pane ministře, případně hubatější Je to soda. Domek z karet je na první pohled serióznější, jde mu o věrohodnost a nesnaží se vyvolávat salvy smíchu. Na první pohled vychází ze vzorce společenských dramat. Ambiciózní muž, který spojil svou budoucnost s prezidentským kandidátem, očekává po vítězných volbách tučnou kořist. Hostina pro privilegované je mu však zapovězena s tím, že má mít dohled nad závodní jídelnou, která má přece nepopiratelnou kvalitu a nikdo v ní nehladoví. Jenže závodní stravování nemůže uspokojit Francisův mocenský apetit, a proto začne jako zkušený kuchař míchat ingredience tak, aby zasolil šéfkuchaři a vyvolal v kuchyni pozdvižení. Francis je dokonalý technolog moci, intrikán znalý lidské psychologie i fungování státních institucí, manipulátor i obratný vyjednávač. Francisův nadhled, ironické glosy a komentáře, kterými se obrací na diváka, prozrazují, že přes věcnost a snahu o analytický pohled jsme skutečně na půdě satiry. Domek z karet vytváří nelichotivý obraz americké vysoké politiky manipulované lobisty, rozkládané osobními ambicemi a pletichami. Ušlechtilé ideály tady až příliš často podléhají v souboji s cynickým pragmatismem a manipulacemi. Kouzlo seriálu spočívá ve virtuozitě, s jakou Francis prochází příběhem a řídí běh událostí. I ti nejlepší antičtí řečníci by museli vzdát hold za výstup v kostele, kde mistrovským způsobem dokázal zlomit hroty nenávisti a získat sympatie přítomných. ------ Chtě nechtě se musím po čase ke komentáři vrátit. Mýlit se je lidské a já se kajícně ke svému omylu přiznávám. Některé seriály záhy ztratí dech, scénáristovi dojdou nápady a příběh jde do kytek. Tady mám spíš pocit, že jsme se se scénáristou na nějaké křižovatce úplně rozešli. Chtěl jsem v Domku z karet vidět něco, čím objektivně vzato není a ani nechce být. Měl mě varovat už sexuální poměr Franka s ambiciózní mladou novinářkou, protože, upřímně řečeno, mi k jeho postavě a ambicím absolutně nesedl. Frank by se prostě s někým, kdo mu může nabídnout tak málo, nezahazoval. Pravý úder ale přišel s první vraždou. Ve vysoce politice se, to dá rozum, nepohybují neviňátka, ale už slušných pár století bývá dobrým zvykem, že se špinavá práce svěří někomu, kdo se dá v případě potřeby odstranit nebo hodit přes palubu. V ideálním případě někomu, kdo se s objednatelem jen těžko dá nějak spojovat. Frank tady působí spíš jako nevypočitatelný psychopat, než jako velký hráč. Po druhé vraždě jsem nad seriálem definitivně zlomil hůl. Obsazení je sice skvělé, ale to, co scénárista předvádí, slibný potenciál zabíjí. Celkový dojem: z původních nadoblačných výšin jsem v druhé sérii klesl hodně hluboko, takže těch 60 % je svým způsobem kompromis. Navíc s vědomím, že s každým dalším dílem bych šel o pár procent dolů. (08.02.2016) (méně) (více)

1. série - 80% - Kevin Spacey si pro rázný comeback vybral vděčné místo. Jako mocný a morálně nesvázaný politik může velkolepě hrát ve strhujících dialozích, šibalsky pomrkávat do kamery, dávat divákovi pocit sounáležitosti a díky svému charizmatu také přesvědčovat, že udělat někdy pěknou špatnost může být ku prospěchu (vlastní) věci. Celý domek z karet má pak nejsilnější základy v rámci Frankova pnutí se Zoe (a vůbec jakéhokoli působení těchto dvou postav), zatímco někdo nedokáže kvůli až příliš poklidné lince tak úplně zaujmout (Claire), nebo svými rozhodnutími a jednáním až irituje (Peter). Právě díky atmosféře a náladě, která se nebojí sáhnout po dávce nadhledu je seriál svým způsobem jedinečný. Určitě ale ne díky scénáři. Ten totiž svou domnělou rafinovanost prohraje ve chvíli prvního odhaleného zvratu. Tehdy kouzlo šokovaného diváka odpadá a za každou dějovou zákrutou už tuším nějaký větší plán. Díky konkrétním postavám a příjemně nejednoznačné gradaci to ale zatím nevadí. 2. série - 60% - Překvapivě frustrující zážitek. Postupné vykrajování nejzajímavějších postav a linií totiž nechává cestičku umetenou pro regulérní politiku se všemi jejími rutinními špinavostmi a v tu chvíli se vytratí i kouzelná satira, která dokázala přikovat k obrazovce nejsilněji. Nejhorší ale je, že žádná z odstavených vedlejších linek není uzavřena uspokojivým způsobem a většina ze zakončovacích scén jsou jen zkratky nebo nevěrohodné nárazy. Do popředí se potom nepochopitelně tlačí charaktery, které nemají co nového nabídnout a jsou jen lacinějšími verzemi těch, kteří už jednou Kongres, Bílý dům i další lokace opustili. Prostor tak primárně ovládá mistr Underwood, ale dělá mi to podstatně menší radost než o sezonu nazpět. Proč bych po všech úskocích a sobectví měl fandit právě Frankovi? Jen protože je v centru všeho dění, které sledujeme jeho pohledem? Abych přál vítězství záporákovi, potřebuji víc než to. Tím spíš, že Raymond Tusk není regulérní nepřítel, jen do sebe zahleděný pracháč. Nemůžu samozřejmě jenom nadávat, protože i přes dialogy, které v čistě politických kruzích občas šustí papírem, se příjemně zneklidňující atmosféra nikdy úplně nevytratí a Spacey dokáže zamrazit každým zvýšením hlasu. To je ale u seriálu, který by rád byl neopakovatelnou událostí, najednou dost málo. 3. série - 70% - I přes čím dál vyšší politické kruhy se překvapivě hraje na osobnější notu, ale na vítězství to nestačí. Hraje se totiž pomocí figurek, jejichž úloha v celém velkém soukolí je nezpochybnitelná (Jackie, Remy, Seth), ale pokud nejsou v přímém kontaktu s Frankem, nemám sebemenší potřebu je vidět. Jejich vedlejší linie jsou stejně jako loni pouhou vatou, nehledě na Douga, jehož hnací motor v podobě obsese jistou zrzkou se měl dořešit už dávno a místo toho se pořád opakuje v ubíjejících smyčkách. Naštěstí je stále přítomen ústřední antihrdina, který získal rovnocenného soupeře jak v Heather, tak v Petrovovi, a co je nejlepší - v Claire. Právě opatrně gradující dialogy Spaceyho s Robin Wright jsou tím, co mě k Mr. and Mrs. FU pokaždé připoutá, i kdyby byly ostatní linky sebezbytečnější. U třetí sezóny jsem původně s hodnocením mířil trochu výš, protože politika tentokrát cílila příjemně aktuálním směrem, ale samotné finále ucuklo. Právě v něm se bohužel ukazuje, že showrunner Beau Willimon chce působit velmi rafinovaně, ale zároveň si nechává uniknout drtivou většinu možností, kdy by mohl s vedlejšímu charaktery začít opravdu pracovat a ne je jen nahodile tahat tam, kam se mu to zrovna pro nejbližší epizodu hodí. 4. série - 80% - Chvíli už to vypadalo, že se i zbylá rafinovanost překlopí do čisté politiky, což by pro původní premisu byla čirá katastrofa. Z naznačeného směru se ale ve čtvrté epizodě razantně uhýbá stranou a celý Domek konečně dýchá lehce, do hry vrací k mojí velké potěše snad všechny výraznější vedlejší postavy minulých let a Spaceymu dává šanci na dosud nepoznané herecké výrazy. V osobě spisovatele Toma se ukazuje, jak nápaditě se mohou do hry vracet zdánlivě dohrané charaktery, v osobě Douga se naopak již několikátým rokem ukazuje, že Michael Kelly asi na Netflix něco šeredného ví, jinak nechápu, proč ho za každou cenu drží v hlavním obsazení. Díky neočekávanému a odvážnému vývoji bych ale celému projektu zase hrozně rád věřil, brzdí mě v tom jediná věc, odchod Beaua Willimona z pozice hlavního tvůrce. Ani tahle sezóna zdaleka nebyla bez chyby, ale pokračovat za každou cenu bez něj mi přijde vysoce riskantní. 5. série - 70% - V prvních dvou třetinách se podvratným Frankovým činům rád usmívám a až do vyvrcholení linie s volbami se i náramně bavím. Vše, co přijde potom, ale funguje o stupeň hůře, zejména proto, že se hlavní pár obklopuje čím dál nezajímavějšími charaktery. Mark, Cathy, Alex Romero, Seth a bohužel i Jane Davis v podání neselhávající Patricie Clarkson mi jsou bohužel zoufale jedno a většinu času fungují jen jako reklama na to, jak dokonale díky onomu kontrastu umí hrát Kevin Spacey a Robin Wright. Seriálu bych i v tuhle chvíli pořád věřil, že ví, kam míří, kdyby nebylo událostí, které seriál nechaly bez jeho největšího tahouna. 6. série - 40% - Po Spaceyho vyhazovu jsem věřil, že tvůrci vědí, co dělají. Že labutí píseň nebude jen slabým pokusem o předání žezla, že zkrátka bude o co hrát. Teď je mi naopak líto, že seriál nebyl zrušen, protože tahle loď se potopila ve chvíli, kdy se začaly přepisovat scénáře. Robin Wright mám rád, ale bez svého věčného protipólu v podobě Franka je v obraze smutně navíc, jakkoli si průběžná ženská vítězství uhraje do posledního slova. Dokonce po dlouhé době ocením i Douga, aby vůbec existoval důstojný protihráč a pokus o vyrovnanou dynamiku. Jinak si totiž obrovské množství prostoru kradou sourozenci Shepherdovi. Dosud nikdy neviděné postavy se staví do pozice šedých eminencí celého Washingtonu, bez jejichž dozoru se snad celý kabinet ani neotočí. Když se přidají další nevýrazní protihráči typu Marka, je definitivně jasné, kam až se kdysi ambiciózní počin propadl. Dlouholeté vedlejší charaktery narychlo odchází ze scény, aby vůbec nějaké rozhřešení dostaly, finále nepřinese žádnou logickou pointu dosavadního dění a odhalení, na která se celých osm epizod čeká, působí jako parodie, nemluvě o celkovém směřování, až příliš jdoucím na ruku událostem v zákulisí. Politováníhodná koncovka, kterou od ostudy zachraňuje jen to, jak kvalitní herce se povedlo sehnat i do těch nejmenších rolí. (28.08.2014) (méně) (více)