Režie:
Paul Thomas AndersonScénář:
Paul Thomas AndersonKamera:
Mihai Malaimare Jr.Hudba:
Jonny GreenwoodHrají:
Joaquin Phoenix, Philip Seymour Hoffman, Amy Adams, Laura Dern, Ambyr Childers, Rami Malek, Jesse Plemons, Kevin J. O'Connor, Christopher Evan Welch (více)VOD (1)
Obsahy(2)
USA, začátek 50. let. Vojáci po návratu z fronty bojují se svými poválečnými traumaty a snaží se začlenit do běžného života. Jedním z nich je i Freddie Quell (Joaquin Phoenix), který se marně pokouší notnými dávkami vlastnoručně namíchaného alkoholu ovládnout svoje běsy. S každým nervovým výbuchem se propadá stále níž a postupně se stává bezprizorním psancem. Shodou náhod se setkává s charismatickým Lancasterem Doddem (Philip Seymour Hoffman), který je právě se svou oddanou ženou (Amy Adams) a skupinou svých věrných příznivců na cestě do New Yorku, kde hodlá světu představit své nové učení. Lancaster Dodd, svým okolím nazývaný „Mistr“, je Freddieho živelností fascinován a ujímá se jeho „léčby“ podle vlastní teorie, která se má již brzy stát impozantní vírou. Mezi oběma muži vzniká velmi silné a neobyčejné pouto. (oficiální text distributora)
(více)Videa (12)
Recenze (488)
Promyšleně „nenávodný“ film, jenž mne po skončení zanechal v přesně opačném rozpoložení než Nespoutaný Django – vyšťavenost, bezradnost, nicota. Netuším a snad raději ani nechci vědět, do jaké míry Joaquin Phoenix coby magor bez příčiny za svůj výkon vděčí režijnímu vedení a do jaké vlastní psychopatii, ale faktem je, že už jsem dlouho nikoho neviděl hrát s takhle sebedestruktivním nasazením. Možná i kvůli tomu, kolik současných režisérů nechává hrát herce výhradně tváří, méně již zbytkem těla. I kdybych si z Mistra nic jiného neodnesl, jen za herecké výkony Phoenixe a Hoffmana (který má své herectví očividně více pod kontrolou než jeho kolega) by mu patřil můj pětihvězdičkový obdiv. ___ Andersonův divácky zatím nejméně vstřícný počin ale podněcuje na mnoha dalších úrovních, ať už jde o styl (dlouhé, stále více nevybalancované záběry, které nechávají na nás, jak do nich „vstoupíme“) nebo významy (věčné hledání vůdce, obsesivní potřeba cíle). Dlouhé záběry s velkou hloubkou ostrosti v rozporu s jejich obvyklou funkcí nepřispívají k lepší čitelnosti, ale naopak k pocitu uvěznění v onom navenek reálném a přitom lynchovsky bizarním univerzu. Podobně ironicky je "epického" 70mm formátu opakovaně používáno k velkým detailům tváří, které se rozléhají přes celé plátno, jako kdyby byly krajinou, po které se Anderson chce pohybovat. ___ Přijde mi, že o krizi maskulinity, o mužích s prázdnými životy a žádnými jasnými cíly, naposledy srovnatelně sugestivně pojednávaly filmy hollywoodské renesance (Malé životní etudy, Dlouhé loučení, Prsty). Anderson ale problematiku posouvá ještě dál, když ústředním tématem filmu činí hledání kořenů této frustrace a nejpodivnějších způsobů jejího překonání. Nemotivovaného (ne)hrdinu vsazuje do kontextu poválečné americké společnosti, která se toužila vrátit ke statu quo, jenž se ale mezitím kamsi vytratil. Neuspokojivé vyprávění s mnoha záměrnými dírami a hluchými místy je tomuto zoufalému pátrání po záchytném bodu plně podřízené. Stejně jako Freddie v téměř parodické scéně na poušti (kdy je směřování za neexistujícím cílem proměněnou v zábavnou aktivitu), také film směřuje k horko těžko viditelnému bodu kdesi v dáli. A stejně jako Freddie slepě (místy doslova) následuje Dodda v domnění, že on je tím skutečným mistrem, tím, kdo by mohl zosobňovat jeho ideální já (viz scéna večírku, snad odkazující k nudie-cutie filmům z 50. let), můžeme se i my domnívat, že víme, kam film směřuje. Není však mistra, který by naše domněnky potvrdil, nebo vyvrátil. Vedení Anderson přenechává divákovi, čím jednak varuje před náchylnosti kteréhokoli člověka v kterékoli krizové době k hledání již ozkoušených východisek, a jednak přispívá k výrazné variabilitě výsledných diváckých zážitků. O tom svém mohu jistotou napsat jen tolik, že nebyl příjemný a že si jej chci zopakovat. 90% Zajímavé komentáře: Marigold, FlyBoy, zencitizen ()
S filmem Mistr se to má jako s ostatními filmy Paula Thomase Andersona. Všechny jeho filmy stojí na zajímavé zápletce a ve všech jsou postavy, které musí být lahůdkou pro obsazené herce. Nerad opakuji kometnáře ostatních, ale zde si to neodpustím: Hoffman i Phoenix jsou fakt fenomenální. Je to ten typ živelného herectví, kdy divák opravdu vidí totální metamorfózu do předváděné postavy. Jednotlivé dialogové scény jsou díky tomu doslova strhující, v tomto smyslu nemá Mistr slabších míst. Potěší i krásné švenky či souznění s hudbou. Pak ale tato synfonie profesionality a umění skončí a zbyde tak trochu pocit zklamání z nenaplněného očekávání. Pocit, že film tak nějak neskončil, že jeho závěr vyšumněl do ztracena, aniž by se vlasntě něco stalo, nebo že v něm prostě chybí ještě jedna klíčová scéna, která by zpětně dala celému filmu hluší smysl. Nejinak na mě zapůsobily i Hříšné noci, či Až na krev. Nevím, jestli je to tvůrčí záměr, vylíčit sled zajímavých událostí, bez výraznějšího dramatického rámce, (je to tak blíže reálnému životu), ale ten pocit neuzavřenosti, je po tak skvělém a vyjímečném filmovém zážitku mírným zklamáním. ()
K tomuto "mistrovskému" veledílu asi poprvé v životě napíšu obsah. Napadla mě totiž formulace natolik všeobsažná a genitálně lapidární, co bezezbytku dokonale charakterizuje nekonečnou hloubku téhle rektální sondy do úplavicí zasaženého tlustého střeva. "Dvouapůlhodinový, scientologický auditing pošahaného vypatlance, co chlastá ředidlo.". Nic víc a nic míň. No, co vám budu povídat, typická Osralovka a těžký, těžký oříšek, jenž dokáží opět rozlousknout jen místní "nejerudovanější" tlučhubové a duševně zdravému divákovi hrozí akorát tak anafylaktický šok. A dál to znáte, zaplať Satan za multitasking! Dá se to ve zdraví přežít pouze v případě, že si to mrsknete na ploše do okna, ve druhém si pustíte nějaký zábavný film a pokud se obáváte, že by to i tak mohlo mít negativní vliv na váš zdravý vývin, lze u toho ještě velice úspěšně na pozadí vypičovávat mentály ve zdejších diskuzích. Ano, tolik zábavy si s tím můžete užít, a bohatě stačí jen co deset minut mrknout do rohu, jestli ten Hubbard stále ultranudně vymítá. Na druhé straně je ale třeba zmínit nepopiratelný fuckt, že poté, co Fénix zjistil, že kariéra esoterického rapera až tak nesype, znovu povstal z popela, oholil Krakonoše a vrátil se ke kopytu, je přesně tam, kde má být a v roli je tak dokonalý, až jsem mu naprosto věřil, že před klapkou do sebe vždycky nějakého toho panáka Esšesttisícjedničky opravdu kopnul. Ta jedna je za něj. ()
Master má určitě své kouzlo plné hledání dominantně-mystické touhy vést "své lidi" skrze osvícení o "zbytečnosti emoci, které z nás dělají zvířata, která nejsme" až po "podobnost se Scientologií". Herecky pochopitelně vyšší dívčí, ale chladná, příliš chladná. V tomhle mi film připomněl There will be blood, které mě prostě emočně minulo. Je pěkné vidět, jak Master reaguje na otázky, jak reaguje na nejednoznačnost nebo protiřečení vlastního díla, ale když to vše sečtu, nechám výkony a technickou kvalitu stranou, tak ten film prostě není tak velký, jak se snaží tvářit. Zajímavé je sledovat, jak se filmem prolínají snové pasáže, které vlastně člověku docházejí až zpětně. A ano, je tu hromada zajímavých aspektů, kontrastů, ale ty nedělají hluboký film. Jsou tu naťuknutí, možná i otázky, ale není tu vedený dialog/monolog, není tu ten konečný pocit, který by s člověkem pohnul a zanechal v něm víc. Tento obsah cítím jen v závěrečném rozhovoru hlavních postav o tématu "jsi první, kdo nepotřebuje mistra?", ale přes chytrost této věty pro mě představuje ukázku "bezvýchodnosti" tématu, kterou si sám film stanovuje. A to je škoda. PS: perfektní scéna s "...jakou barvu mají mé oči? " ()
[Kinematografický] [výlet] [do] [fantasmagorického] [království] [lability] - uf. Oprávněně jeden z "nejdivnějších" filmů roku. Vyplivlo mě to na konci poměrně dost rozčarovaného a jedinou útěchou mi nyní po projekci je, že jsem to myslím pochopil, pokud ovšem bylo co. Sonda, tečka. ()
Galerie (58)
Zajímavosti (16)
- U příležitosti slavnostní premiéry v Benátkách režisér uvedl, že nedávno film pustil svému příteli Tomu Cruisovi, který je zapáleným scientologem a s Andersonem spolupracoval na dramatu Magnolia (1999), a prý se na jejich přátelském vztahu nic nezměnilo. (Krissty)
- Jedná se o první film Paula T. Andersona, na němž se nepodílí kameraman Robert Elswit. V době natáčení byl zaneprázdněný prací na filmu The Bourne Legacy (2012). (Conspi)
- Paul Thomas Anderson prohlásil, že zásadní vliv na jeho inspiraci při natáčení na něj měl film Let There Be Light (1946). (Dr Lizal)
Reklama