Reklama

Reklama

La Femme 100 têtes

všechny plakáty
Krátkometrážní
Francie, 1968, 21 min

Režie:

Eric Duvivier

Hrají:

Jean Servais

Recenze (3)

Radko 

všechny recenze uživatele

Max Ernst vytvoril výnimočnú obrazovú knihu o stohlavej žene alebo tiež o žene bez hlavy (možný je obojaký preklad titulu). Išlo o prvý komix zložený z koláží. Základom jednotlivých kresieb boli rytiny, romantické čiernobiele obrazy z naivnej literatúry 19. storočia, či napodobneniny biblických ilustrácií Gustáva Dorrého. Parodovali sa tiež viaceré ikonické výtvarné diela, či literárne postavy. Vložené poletujúce postavy, torzá tiel, orgány a fantastické objekty v štýle pôvodných obrazov vytvorili podmanivý svet hravého, mystického snenia, plného tajomstva, bizarnej spojitosti realisticky ukotveného v samotnej obrazovaj predlohe daného výjavu/obrazu. Kniha však nie je spojená nejakým súvislým dejom, skôr hrou asociácií, významov v akoby fantazijnom opare. Kniha vyšla prvýkrát v roku 1929. O takmer 40 rokov neskôr ju sfilmoval Eric Duvivier. Tejto neľahkej úlohy zhostil elegantne. Rovnomenný film obsahuje skvele navodenú atmosféru logiky sna, prítomnú už v knižnej predlohe. Nepostupoval pri tom s otrockou doslovnosťou a prehnanou pietou. Jednoducho. elegantná a eroticky hravá adaptácia skvelého komixu! ()

Dionysos 

všechny recenze uživatele

Sto hlav se na mě dívá, sto hlav mám místo té své – a přeci nic nevidí: v zrcadle uvidí jen mé tělo bez hlavy. Sto párů očí jsem si vypůjčil od bližních, a přeci jsem k sobě slepý. Kdo je tedy ten bližní, ti bližní, od nichž jsem si vypůjčil pohled, který zůstává slepý? „What then is our neighbour? Something within us, some modifications of ourselves that have become conscious: an image, this is what our neighbour is. What are we ourselves? Are we not also nothing but an image? A something within us, modifications of ourselves that have become conscious? Our Self of which we are conscious: is it not an image as well, something outside of us, something external, on the outside? We never touch anything but an image, and not ourselves, not our Self. Are we not strangers to ourselves and also as close to ourselves as our neighbour?“ (Nietzsche, Sebrané spisy, In: Klossowski, Vicious Circle) Věčná cesta oneirického surrealismu k sobě samému skrze okliku, která svádí jít dál a dál a svádí z cesty k cíli, jímž je subjektu snových myšlenek… ten je s každým obrazem filmového vědomí dál a dál… A proto mohou vznikat stále noví Duvivierové, Jordanové, VanDerBeekové: filmový obraz se nikdy nevyčerpá, ale ani nikdy nepřiblíží, byť by používal sebepřekvapivější a na první pohled sebeindividualizovanější vizuální jazyk. Obrazy vypůjčované od našich bližních ani jejich zdánlivá subjektivace (vyrýt do staré rytiny svůj podpis nestačí, aby se stala naší) nás k sobě nepřivedou a surrealista Ernst netlí o nic méně v prázdnotě než zdánlivé filmy bez vypravěče třeba u výše zmíněného Jordana. ()

Reklama

Reklama