Órói
Jitters
Obsahy(1)
Gabrielovi je šestnáct. Snaží se zjistit, kým je a kde je jeho místo v neustále se měnícím a komplikovaném světě. Vrací se zpět na Island z dvoutýdenního pobytu v Anglii, kde se seznámil a spřátelil s volnomyšlenkářským a rebelským spolubydlícím Marcusem, a všem připadá, že se nějak změnil. Řada nešťastných událostí, jakou je i sebevražda jeho nejlepší kamarádky Stelly, přinutí Gabriela k sebezpytování. To, co následuje, je spletí složitých a křehkých vztahů mladých lidí, kteří zápasí s vlastní identitou a vydobytím si svého místa v často neústupné společnosti. Po celou dobu se snaží poradit si s láskou, ztrátou, nenávistí, zradou, euforií, smutkem a nakonec, možná, s odpuštěním. (Zlín Film Festival)
(více)Videa (1)
Recenze (6)
Zajímavé téma, ale zpracování mě nudilo. Spousta vycpávek a rozvleklý děj. Škoda, dost jsem se těšila, a nadšené recenze slibovaly víc. ()
Originální pohled na temné stránky dospívání v obstojném severském objetí, v němž se divákovi zalíbí. Koho by nezaujalo, když se na festivalu filmů pro děti (sic!) a mládež objeví film, který je přístupný až od osmnácti? Byť se povedená a doma úspěšná islandská prvotina (režisérova, scénáristů, většiny herců) Órói objevila loni ve Zlíně v sekci "Noční horizonty", byl to podle mě dramaturgický přehmat - totiž ne všechno, čemu se výstižně německy říká "Jugendfilm", je zkrátka filmem pro děti a mládež... Nicméně Órói je dobrý film. V tom, jak efektivně svým příběhem i zpracováním vystihuje (do značné míry univerzální) zákruty dospívání, je autentický, silný a jednoznačně přesvědčivý. I když snaha o autentičnost může někdy sklouznout k amatérismu a snaha o silné emoce k melodramatu, režisér se oběma rizikům úspěšně vyhýbá a v typické severské atmosféře pošmourných, deštivých dnů nenechá nikoho na pochybách, že velký (minimálně domácí) ohlas je zcela zasloužený (Órói shrábnul rovnou šest nominací islandských Oscarů - zvaných Edda - vč. kategorií nejlepší film, režie, kamera, herec a herečka). Severskou absurditu umně míchá s typickými místními jevy (alkohol, sebevraždy) a zároveň nechává místo pro lyriku (kdo někdy jel v depresi a v dešti autobusem, porozumí), což je ve výsledku vyspělejší a opravdovější koktejl než Skins, s nimiž je Órói srovnáván. A to i přes to, že islandský queer film vlastně nemá na co navazovat (nepočítáme-li průměrný Strákarnir okkar /2005/ nebo krátkometrážní Bræðrabylta /2007/). A tak snad nejsilněší výtku vůči Órói (roztříštěnost linií, množství postav) lze snadno odbýt tím, že režisér tak lépe vystihuje souvislosti a složitosti dospívání, kdy člověk taky neřeší vždy jednu věc, ale tisíc lidí a vztahů najednou. Mínus jedna hvězda za zbytečně popový soundtrack, bez něhož (či bez hudby vůbec) by se Órói klidně obešel. ()
Především bych chtěl vyzdvihnout, že na GT máme další severský film, který je zásluhou Matt Bianco přeložen. Příběh běží v takovém poklidu, dalo by se říci, a severském chladu. Jakoby se v něm nic nedělo. Ale ono to "něco" je schováno pod slupkou nudného plynutí a člověk se musí dostat tomuto filmu pod kůži. Pokud se mu to nepodaří, chápu, že tím stylem snímek může naštvat kdejakého nerudného staříka ... 7676 ()
Talentovaný režisér je celým jménem BALDVIN ZOPHONÍASSON. ()
Snímek Chvění je poměrně unikátní sondou do současné islandské společnosti. Soustředí se zejména na mladou generaci; kromě zachycení univerzálního tématu hledání identity dospívajícího člověka je i výpovědí o vyprázdněnosti života dnešních náctiletých Islanďanů, jejichž primární zábavou je sex a nezřízené popíjení alkoholu na večírcích a hlavními nepřáteli rodiče nebo prarodiče (nutno dodat, že problémy působí v tomto případě hlavně ženy a jediným jakýms takýms kladným dospělákem je Gabrielův tatínek). Kromě toho je ve filmu tematizována i další, vysoce aktuální otázka postavení přistěhovalců v islandské společnosti. (Uváděno 5. 6. 2014 v rámci projektu Skandinávského domu a Komorního kina Evald Severské filmové čtvrtky.) ()
Reklama