Líbáš jako ďábel

Obří sdružená reklama na Direct Pojišťovnu, Jacobs Café, SodaStream, Dolce Gusto, MasterCard, Armani Jeans (možná i prášek do pečiva, neboť bábovka dostala dost stěžejní roli) v telenovelovém koloritu a s tak vytuněnými aktéry, že cukrkandlové reklamní rodinky proti nim vyhlíží jako fronta před Armádou spásy. A všechny ty ažpodnosnacpané produkty spojuje stupidní zápletka v zoufalých pokusech o situační komiku, aby se mohla dotrmácet až k pointě, kterou nese název... no, jednu výhodu tady přece jenom vidím, víc, než kde jinde, právě tady můžete zjistit, zdali jste už klesli na divácké dno, nebo jestli máte ještě rezervy. Hmm, ať žije pořekadlo JAK NA NOVÝ ROK, TAK PO CELÝ ROK! :-O (01.01.2014)

Neurážející a kompetentní romantická komédie, kde všichni zúčastnění splnili své role podle plánu, ale to je tak vše. Snaha o nějaký vyšší smysl zde chybí. Prostě jednohubka pro nenáročné obesenstvo. Co mě bavilo sledovat nejvíc, tak product placement. Chápu, že filmoví producenti se musí ohánět, aby sehnali peníze na natáčení, ale ta reklama nemusela být tak okatá. Ukažte mi někoho, kdo si na posezení na zahradu donese Soda Stream, aby si mohl pěkně pustit bublinky do vody. Nemluvě o tom, že v dalším záběru se po něm slehla zem. Nebo kdo při placení kreditkou říká „zaplatím PayPassem“ (plus ten prostřih na kartu MasterCard :))? Nebo kdo si při pohledu na krabičky s léky říká „tohle mám na zácpu, na průjem, proti nadýmání a proti stresu“? (01.11.2021)

První díl nebyl bůhvíjaký zázrak a v mých očích mu druhá projekce jen prospěla. Bojím se ale že to nebude případ Líbáš jako ďábel. Poledňáková moc neví kam se ve vztazích postav dále pohnout a tak místo vztahových propletenců vsadila na exotické dobrodružství. Druhý díl neobsahuje legrační scény a hlavní Helenka je už přímo otravná. Holubová vše zachránit nedokáže a jediný kdo si drží jakousi úroveň je Bartoška. Bambulo! 30% (10.07.2017)

Vidět ten film v jakoukoliv jinou dobu, než jsem ho viděl, asi by mé hodnocení bylo horší. Ale na večer prvního svátku vánočního, kdy jsem byl obložen cukrovím, salátem a jinými hříšnými pochutinami a rozhodně jsem nechtěl u něčeho přemýšlet a namáhat si mozek - tak na přesně tuhle dobu ten film sedl. Celkem nic jsem od něj nečekal, šel jsem do něj prakticky jen kvůli někdejší československé ikoně italského horrorového filmu Zoře Ulle Keslerové (a pokud je to ve filmu ta, o níž si myslím, že to je - přece jenom nějakých 25-30 let dělá své - tak na 62 let nevypadá vůbec špatně), ale musím říct, že jako lehká, prakticky bezobsažná zábava na odpočinkový večer, to i docela šlo. Mohlo to sice být kratší, mohly se vyeliminovat nudné až trapné úseky a scény, ale tu a tam jsem se i nahlas zasmál. Bartoška docela hlásí, Nela Boudová je prostě kus a její taneček výborný (ano, je to útok na první signální, ale proč ne?), postava Kostkové je ve filmu naprosto zbytečná, ale naštěstí se na ní strašně hezky kouká, Kaiser je v pohodě no a Holubová se svého přehrávacího patosu zřejmě již nikdy nezbaví. Nejhorší na jejích posledních rolích je, že poskytuje úplně přesně to, co od ní čekáte, jakoby ustrnula v nějaké své formě, která se sice divákům líbí, ale pokaždé, když jí znovu a znovu opakuje, už to spíše prudí, chtělo by to nějakou naprosto odlišnou roli. A kromě toho, Češi se ten product placement asi nikdy opravdu nenaučí, místo toho jím dál budou znechucovat diváky. Je to prázdné, je to zbytečně natáhlé, je to vlastně bezobsažné, ale je to místy i zábavné. Do kina bych na to určitě nikdy nešel a jsem velmi rád, že mi ten film skřížil cestu patrně v ten nejlépe vhodný okamžik, abych ho neposlal do kytek. (26.12.2012)

Líbáš jako Bůh mě v rámci mezí příjemně překvapilo, Líbáš jako ďábel jsem už po dvaceti minutách chtěla vypnout a navždy zapomenout, že takový film existuje. Znáte takovou tu základní scénáristickou poučku, podle které by každá scéna měla nějak posunout příběh dále, měla by být důležitá v retrospektivním pohledu nebo by měla divákovi ukázat dosud neznázorněnou vlastnost některého z hrdinů? No tak zatímco západní filmaři "nedůležité" scény z filmů vystříhávají, Marie Poledňáková poskládala za sebe do téměř dvouhodinového celku. Kdyby to bylo vtipné, i bych jí tu příběhovou beznaděj, ve které neustále někomu ujíždí dopravní prostředek, odpustila. Jenže já se (velmi decentně) zasmála jen jednou; u scény s arabskou seznamkou. Zbytek jsem bez jakékoliv snahy o přehánění doslova protrpěla. (14.12.2012)