Charly

Při divadelní adaptaci Keyesovy povídky v podání Jana Potměšila jsem zažil děkovačku ve stoje. Filmové zpracování sází na přesvědčivé herectví Cliffa Robertsona. První polovina filmu se odvíjí pomaleji, ovšem ve chvíli, kdy si Charly uvědomí i svou mužskou roli, tak nabírá film na obrátkách. Ale závěr je zase příliš urychlený. Líbil se mi rozvedený motiv labyrintu - nejen při soupeření s myší, ale celkově při hrdinově bloudění světem. Zajímavé nadčasové poselství Charly podává na přednášce, kdy jednoduše charakterizuje společnost slovy: "Televize v každé místnosti." (05.01.2010)

Četl jsem původní povídku, ale až při rešerši k filmu jsem zjistil, že existuje i její románová verze a právě ta byla předlohou. Nešpatný film, který mě kvůli znalosti předlohy (částečné) neměl čím překvapit a i když jsem ho viděl dávno, necítím potřebu se na něj znovu podívat. Herec v hlavní roli byl vážně dobrej a předznamenal budoucí zájem filmových hvězd o role autistů ( Tropická bouře ). (18.05.2023)

Námět tohoto typu má u mne zaručený úspěch a dojímá mě. Úspěch filmu pak silně závisí na představiteli hlavní role. Nedávno jsem viděla hru Růže pro Algernon na divadle s Janem Potměšilem a ten byl jako Charly vynikalící. Musím říct, že i Cliff Robertson si mě brzy získal, i když mi připadal zezačátku na roli poněkud starý. Jinak beru ohledy na to, že film je starší a proto mi možná vydily pokusy o modernost. Zvlášť ve scénách, na které se divák obzvlášť těší. Mám na mysli scény, kdy dochází k průlomu Charlyho citů k Alici. Je tu nelogický skok od "primitivního" ataku k oduševnělému sbližování a lásce. Tahle část se mi nelíbila a ještě pár zbytečných scén s pani domácí. Ale i tak 80% (12.02.2013)

Zaujalo mě to natolik, že jsem si hned přečetla i povídku Růže pro Algernon a je zajímavé, že zatímco v předloze se více tlačí na city v závěru, u filmu je to naopak a i když bych klidně ustála i chladnokrevnější konečné Charlyho řešení, líbilo se mi obojí. Jediné co jsem moc nepobrala byla ta filmová okýnka asi tak v polovině snímku, ale naštěstí to nemělo dlouhé trvání a hádám, že v těch šedesátých letech se to považovalo za inovativní filmařský postup. Jinak mi to svým tématem připomnělo nedávno viděné drama Čas probuzení - stejná tragédie člověka, kterému věda poskytne na čas naději na plnohodnotný život, aby o něj vzápětí s plným vědomím nevyhnutelného přišel. A z reálné zkušenosti vím, že Charlyho obvinění: "Proč by lidi ani nenapadlo smát se tělesně postiženému, ale klidně si utahují z mentálně retardovaného člověka?", zdaleka není jen otázkou minulosti. (10.03.2014)

Viděl jsem to kdysi dávno, zůstala ve mně silná stopa dojmu.Tenhle film se obírá zcela původní myšlenkou, či tezí, jak se bude chovat, či jak by se mohl eventuálně chovat člověk, který se najednou dostane do "normální" společnosti a struktury jejích vztahů a nebyl přitom alterován výchovou a zpětně působením celé společnosti. Jde o science-fiction, ovšem velice dobře udělanou a oblečenou do civilních šatů. Oligofrenní člověk se ocitá na místě, které jsem uvedl před chvílí.A sledovat jeho vývoj a hlavně vývoje reakcí okolí je pastva.Je něco jako let meteoru atmosférou, intenzivní, oslnivý, působivý, ale krutě krátký.Nechci popisovat jednotlivé pasáže filmu, ale byl dost působivé.Krátký milostný vztah tvoří jen šlehačku na malém dortu, který hrdinovi bylo při jeho postižení dovoleno ochutnat.A finále na dětské houpačce je jen krutou a alegorickou tečkou za jeho výletem do "normálního" světa.Anebo jiného, než normálního? Hodnotím vysoko. (09.03.2011)