Umělec

Na The Artist se mi líbila jedna věc a to ta, že nebýt ostrého obrazu, film skutečně vypadá jako by byl natočen ve 30. letech minulého století. V tomot směru jej řežisér vypiplal k dokonalosti. Obzvlášť mě pobavily němé herecký výkony dvou hlavních představitelů, která jakoby vypadly z chaplinových grotesek. Perfekcionismus lze ale pozorovat v kameře, délce záběrů, střihu, či dekoracích a úžasných kostýmech. Potud naprosto dokonalý produkt. Ale pak je tu obsah, děj a v tomto ohledu nenabízí The Artist nic nadprůměnrného. Němých filmů jsem viděl nemálo, a tento by mezi nimi v ničem nevyčníval. Oscar pro nejlepší film jen vypovídá o hodně slabém ročníku těchto cen (i když i v tomto roce vznikly nesrovnatelně kvalitnější filmy např. Tree of Life). Takže celkový dojem: hodně přefouknutá bublina, což nejspíš potvrdí i následná tvroba režiséra Hazanaviciuse. (27.02.2013)

Předchozí počin režiséra a dvou hlavních herců, Agent 117, mě onehdy nijak zvlášť neohromil, ale jedno jsem mu upřít nemohl - opravdu vypadal jako z let (zhruba) šedesátých. V The Artist se tenhle kousek tvůrcům povedlo zopakovat a navíc ještě umocnit sice klasickým, ale vážně maximálně milým příběhem plným humoru a nostalgie. Iluze, že se člověk opravdu dívá na film z roku 192?, je takřka dokonalá (ačkoliv kdo viděl argentinskou Anténu, toho asi neohromí). Kamera, hudba, všechny ty detaily, ústřední pár (Douglas Fairbanks a Mary Pickford jako vyšití), co hraje a tančí jako o život, nádherně se durdící John Goodman, který se mi líbil ze všech nejvíce, James Cromwell... Všechno perfektní. The Artist je neskutečně mazaný film. Věci, které bych mu snad chtěl vytknout, bych totiž musel zároveň vytýkat i všem těm stařičkým snímkům, o nichž pojednává... Takže by to bylo k ničemu. (29.02.2012)

Jedním slovem nádhera. Tohle byla cesta časem. Upřímně jsem si vůbec nevěřila, že se zvládnu dívat na němý film po celou dobu se zaujetím, dokonce jsem se bála nudy. OMYL. The Artist mě vtáhl už po několika sekundách, byla jsem naprosto okouzlená. Už dlouho z filmu na mě nedýchala taková láska k filmu. Při sledování jsem se nemohla zbavit úsměvu, dokonce i ta slza ukápla, dojatá jsem byla snad po celou délku. I beze slov lze proniknout k divákům a projevit neskutečné emoce, ty pravé emoce slova vůbec nepotřebují a tento film to dokázal dvojnásob. Krásná hudba a k tomu ta starodávná atmosféra, skutečně jsem se na chvíli v té době ocitla, vůbec jsem nevnímala svět okolo. Fantastická dvojice Jean Dujardin a Bérénice Bejo, při jejich společných scénách mi bušilo srdce stejně jako jim. Krásný zážitek, který si určitě zopakuji na velkém plátně. (21.01.2012)

Celosvětově divácky úspěšný film. Shodou okolností jsem v krátké době shlédl 3 filmy na stejné téma - konec éry němého filmu: Byly to Hugo a jeho velký objev, pak Zpívání v dešti a nyní moderní němý film The Artist. Ten v podstatě opisuje zápletku Zpívání v dešti, které působí proti Artistovi mnohem svěžeji a moderněji i přes rok vzniku 1952, má i výrazně lepší hodnocení na ČSFD, zato nevyhrálo 5 Oscarů. To jsou ty paradoxy. Za poutavě natočený němý příběh Umělce - nebo jak mu my Češi říkáme The Artist, za herecké výkony Jeana Dujardina, za scénu Bérénice Bejo se svrchníkem a za famózního pejska ovšem tleskám. Trailer: http://www.youtube.com/watch?v=O8K9AZcSQJE (24.12.2012)

The Artist pochopitelně není zdaleka tak špatný, jak by tomu odpovídala moje jediná hvězdička, ale není ale zdaleka tak dobrý, jak by tomu nasvědčovaly nadšené komentáře a pětihvězdičkové nadělení od ostatních. To, že má četné nominace na Oscara a reálnou naději na celkové vítězství, pak ponechávám zcela stranou, protože nadílka Oscarů nepředstavovala a nepředstavuje v dějinách kinematografie punc kvality. Představuje jednoduše kalkul filmové akademie, která podléhá nějakým trendům, náladě a šikovné reklamě distributora, podobně jako i divácká obec. Napíšu to takhle: The Artist je typický midcult tak, jak ho definuje Umberto Eco ve své knize esejů věnovaných kultuře, která u nás vyšla pod názvem Skeptici a těšitelé. To znamená zručně vyrobené dílko, které se tváří jako avantgarda a chytře pracuje se snobstvím té části filmových diváků, která opovrhuje běžnou konzumní produkcí a sama sebe pasuje za ctitele artové produkce. Je to filmík, který nezatěžuje mozkové závity, za kterým se neskrývá myšlenka a umělecké riziko, sází na jistoty a profesionalitu filmového řemesla. Samozřejmě není ani originální, tohle tady bylo už několikrát a řekl bych ne v tak líbivém, ale pociťově přesvědčivějším provedení. Takovému Juhovi jsem svého času nadělil 4* a příjemně mě potěšil. The Artist má tu smůlu, že jsem ho viděl v kině, které jinak navštěvuju jen vzácně a přísně si vybírám. Vidět ho v televizi, po 20 minutách bych ho vypnul a nehodnotil. Takhle mě nebetyčně naštval, zvlášť když jsem byl ve společnosti a nemohl odejít z kina. Pro mě je prostě moc líbivý a povrchní, emočně se s ním úplně míjím a nějak nedokážu přistoupit na jeho hru. Připomíná mi obrovské mýdlové bubliny, které moje děti vytvářely v IQ Parku v Liberci. Vypadají efektně, ale vzápětí prasknou a nic po nich nezůstane. Za dva roky, až pomine momentální oscarové oslnění a vyprchá efekt šikovné marketingové kampaně produkční společnosti, po Umělci neštěkne myslím ani pes. Ale abych nepsal jen o záporech, Bérénice Bejo je opravdu půvabná, stylizace do konce 20. let sice má s realitou tehdejších dějů ve filmové výrobě málo společného, ale má své kouzlo a sestříhaná do stylové 30minutové grotesky by ve mě vyvolala úplně jiné pocity. Celkový dojem: 25 %. (25.02.2012)