Černý Petr

-Smím prosit? -Dyť nehrajou. Nestárnoucí portrét mladého člověka na rozcestí i výpověď o zacykleném světě mezigeneračního neporozumění. První Formanova spolupráce s Papouškem (a třetí s Passerem) přináší řadu nádherně nenucených poloimprovizovaných dialogů (resp. monologů otce, vzorového patriarchy ze staré školy). Mohli bychom filmu vyčítat nevyrovnaný rytmus (o jehož kontrolu se třeba v Láskách staral Menšík), jenže agonie trapnosti a rozpačitého ticha, která nemá konce, zapadá do snahy ukázat mládež bez idealizování, takovou, jaká skutečně byla (a nejspíš stále je) - váhavá, nesamostatná, bez ambicí. Mladí hrdinové nemají vzory, které by následovali a sami se k činnosti motivovat nedokážou a vlastně ani nemají prostor k tomu, aby se rozhodli nezávisle. Petr nechce či nedokáže být ani fízlem bdícím nad zákazníky, ani tvrdě makajícím dělníkem. Zajímá ho jen Aša, kterou ale zase moc nezajímá Petr (pokud zrovna nepotřebuje nakládané okurky ze samoobsluhy). Svou dramaturgickou rozvolněností (několik volně provázaných epizod bez výraznějšího vývoje zápletky nebo hrdiny) zachází film podobně daleko jako některé experimenty francouzské nové vlny (např. U konce s dechem). Výsledný efekt je ovšem diametrálně odlišný - přiblížení se skutečnosti, nikoliv její rozbití. Zakončení nikam nevedoucího cyklu Petrových drobných trapasů a otcových velkých moralizujících výstupů mrtvolkou (přerušenou jedním příznačně apatickým pohledem) pak podobně jako „zatuhnutí“ postav v Intimním osvětlení vydává za tisíc slov. 90% Zajímavé komentáře: genetique, Radko, Kimon, jahol, slunicko2 (14.06.2012)

"Sleduješ mě? Ahóóój! Sledovals mě? Dobrý, viď?" Zednický učeň Čenda byl naprosto vynikající, ale Petr mě při svém bloumání spíš nudil. Jinak mě ten generační střet rodičovských mouder a mladické nerozhodnosti docela bolel. Při vzpomínce na svou cestu k prvnímu nesamoobslužnému výstřiku jsem v tom však našel i trošku porozumění. (11.12.2016)

„Tak něco řikej.“ – „A co?“ – „No něco.“ – „Mě zrovna nic nenapadá, nevim.“ Černý Petr (podobně jako další Formanovy domácí filmy) mi dlouho unikal, ale po jeho zhlédnutí jsem tomu kupodivu rád, myslím, že dřív bych si ho tolik neužil. Film totiž rád sází na nádhernou trapnost (záměrnou), a v té si nelibuju zase tak dlouho. S ní souvisí autentičnost a slušné budování dobové atmosféry, na nichž má lví podíl hudba, (ne)herci (excelují především Vostrčilův otec a Pucholtův Čenda), mnoho zábavných situací (Petrovo zaučování, rozhovor u piva, Čendovo přisednutí si, vyzvídající matka, vracení peněz a všechny otcovsky dobře mířené rady včetně: „Víš, co se říká…kdo má blízko k jídlu, má daleko do hrobu!“), a pak to hlavní na filmu, „duchaplné“ rozhovory. Bude to znít jako klišé, ale téměř všechny ty bez nadsázky mistrovské dialogy (a otcovy monology) by se měly tesat, a to povinně! Tahle Formanova satirická (geniální monolog vedoucího o důvěře), tragikomická sonda do chlapcova dospívání (mnohý se jistě poznal) je tak krásně přirozená a vtipná, že mě ani trochu nevadí jistá „nedějovost“ (výrazivem jiných „o ničem“), protože jsem se ani trochu nenudil, a přestože mi tu a tam dělaly menší problémy motivace hlavního hrdiny (který byl někdy „kapánek víc“ mimo), těch slabších 5* rád dám (i za ten chytře střižený konec). „Já už je potkal tudle, už několikrát, víckrát jsem je potkal u Labe, a voni dou, vona de, jo, a já tam stojím a koukám na ni, vona se na mě ani nepodívá. To máš takovej pocit, jako, jakože nejsem, jo.“ – „Ale seš, seš…“ - „No to vím, že sem.“ – „…seš panic!“ (20.07.2015)

TOP 20 Českého filmu. Nová česká vlna v rozkvětu. Mimořádný mezinárodní úspěch na sebe nedal dlouho čekat. Vynikající souhra pánů Formana, Papouška, ale i všech herců, tedy spíš neherců. K tomu lze přičíst pochopitelně i krásnou hudbu šedesátých let - zde Jiří Šlitr a nebo rock'n'roll v podání Pavla Sedláčka. Pomaleji myslící zednický učen Čenda v podání Vladimíra Pucholta, zahrál opravdu velmi osobitě a víceméně bezprostředně. Film nemá skoro žádný pořádný děj, příběh prakticky chybí, ale i tak se člověk dokonale baví jak na tancovačce, tak i příhodou z plovárny, nebo jen všemi těmi jednoduchými a banálními rozhovory Čendy se svými vrstevníky. Kárání pana Vostrčila (otce učně Petra) v nevhodnou chvíli, zrovna když Čenda šel vrátit vypůjčenou dvacetikorunu, nemělo chybu. Výborný film o obyčejných mladých lidech, jejich dospíváním, problémech s rodiči, s láskami a s bravurním zachycením všedního života téměř autentickým a dokumentárním stylem. Tak, jak film uměl natočit Forman, umělo jen opravdu málo lidí. Můj první Forman, kterého jsem viděl. Muziky a Konkurs jsem nikdy až tolik nemusel. (08.05.2006)

Místy mi samotnému bylo při sledování trapně - zkrátka jako by to bylo ze života! :o) Řada hlášek je opravdu geniálních, ale musím říct, že Hoří, má panenko (natočená v obdobném stylu) mi přijde dopilovanější. "Na prstech bychom spočítali kolik chlapců chce do kšeftu, jsou to samý děvčata. Každej chce bejt austronautem, kosmonautem, radiomechanikem - a když nějakýho kluka dostanem, tak je to určitě nějakej kripl." (02.03.2005)