Vlasy

Už je to hodně dávno co mě kámoš zval na soukromou projekci filmu Vlasy. Bohužel jako lákadlo uvedl : je to o "hipících" a je to "muzikál". Nevím co si o mě myslel, ale tohle mě fakt spíše odpuzuje než láká. Přitom stačilo říci jedno --udělal to Miloš Forman. To je záruka toho že nebudu muset zkouřit, abych film pochopil. Nicméně je jen můj problém, že se mě nelíbí tato hudba a jako "dítě" jsem spíše plevel než květina. Je jen můj problém, že si nedokážu tento film díky tomu vychutnat jako většina z Vás. Film má však v sobě hodně myšlenkové síly a emočních nábojů /zejména konec/ na to aby mě zaujal a donutil repsektovat Vaše vyšší hodnocení. (19.02.2007)

Vlasy neměly velký úspěch, protože je Forman natočil deset let poté, co hnutí hippies stanulo na svém vrcholu. Myšlenky „flower generation“ byly tehdy už skoro dekádu „out“, a na nějakou nostalgii bylo zase ještě příliš brzy. V Americe (a v západním světě vůbec) proto film zapadl, a později, když nastal čas na revival, už tam nikdy nebyl pořádně „znovuobjeven“. Jiná situace je ovšem u nás. Tady byl tenhle film vždycky kultem. A zůstává jím doposud. Dlouho byl zakázaným ovocem, ale i poté je objevován stále novými generacemi diváků (i když asi pořád užším okruhem). Líbí se dokonce i lidem, kteří by pravého hippie pokládali nejspíš za zapáchajícího bezdomovce. Muzikálová móda mě nechává zcela chladným. Vlasy jsem viděl poprvé koncem 80. let. Za sebou jsem tenkrát měl už skoro dva roky drezúry v bláznově zeleném šatu, a svoboda byla cítit ve vzduchu. K jejímu dosažení ovšem pořád chyběl ještě nějaký ten pátek. Forman mi na chvíli dal to, po čem jsem prahnul už více než 700 dlouhých dní. Ten film pro mě zůstává čistě osobní záležitostí. Kašlu na muzikály. Vlasy jsou krásným filmem o svobodě, o pocitech i iluzích. A jasně... Ty písničky jsou super. (13.04.2005)

I hippies byli dětmi stejného roku jako Pražské jaro. Vznikli ve stejně povznesené atmosféře boje s konvencemi, nesouhlasu s oficialitou i největšími zločiny doby, k nimž mimo 21. srpna patřila Bílým domem a Pentagonem vedená zločinecká válka ve Vietnamu, Kambodži a Laosu. Hrdinný odpor malého jihovýchodoasijského národa, který o znovunabytí své svobody a cestu k prosperitě krvavě bojoval s přestávkami dlouhých třicet let, měl svůj odlesk na druhé straně. Forman své hrdiny nikterak nešetří; neznamená to ovšem, že by je a priori zatracoval. Skvělé písně, výtečná taneční čísla a nosný příběh jsou hlavní zbraně, kterévložil do boje o amerického diváka seznamovaného s americkým tématem. O kvalitě filmu nerozhodují jen oskarová ocenění, ale cosi mnohem podstatnějšího, obtížně vyjádřitelného, ale jednoznačně doložitelného. Pokud toto "cosi" chybí, z díla se vytrácí páteř i šťáva, událost mnohdy nevydá v takovém případě ani na frašku. Neoskarové VLASY jsou dokonalou demonstrací koncentrací těchto pozitivních, k nadčasovosti směřujících "cosi". (02.03.2008)

Patrně nejlepší filmový muzikál západní kinematografie (nemám přehled o východní muzikálové produkci, možná některé bollywoodské či tradiční asijské muzikály jsou mnohem lepší?) s angažujícím se přesahem a skvěle choreograficky ztvárněnými hudební čísly. Politický a protiválečný akcent filmu, který si už do svého názvu vetkl symbol svobodomyslnosti druhé poloviny 20. století - délku mužských vlasů. A Miloš Forman dokazující, že i muzikálem se dá názorově a myšlenkově mnohé sdělit. (18.02.2007)

S három mám problém. Iste, ako revolučne naladenému pubertiakovi, vlasy rebélie a vzdoru proti vojne a establišmentu, voňali. Och: a ako! Tie tézy aj po rokoch zostali: vojny rozohrávajú psychopati, zomieranie v nich je riadenou reguláciou a riešením nezamestnanosti mladých, láska nech je určená momentálnym očarením a mocným tohto sveta ukážeme, že sa dokážeme presadiť aj na rádovo minimálnej majetkovej úrovni. Lenže tu je práve ten problém: hoci film slovne deklaruje tieto a podobné hipi tézy, tak v správaní sa bandičky, vedenej Vodcom sa začínajú čoraz viac objavovať momenty, ktoré hipíkov posúvajú k neznesiteľným jupíkom. Čo sa vlastne aj v skutočnosti stalo - rozbláznené deti lásky a ne-majetku, čistého batikovaného altruizmu indických vonných tyčiniek vyrábaných ručne (nag čampi) sa postupne stali ambiciózni mladí, ktorých ideály transformovali do dnešných neznesiteľných vševediacich manažérov (to už sú potomkovia pôvodných hipíkov). Nuž ale ja som nechcel popis reality, ja som chcel sen, a to sa Formanovi podarilo len čiastočne. Film akosi zastaral - pesničky sú také skôr popové, rebélia miestami trápna, hlavní predstavitelia zvolení dosť nešťastne (napr. tá Šejla ako femme fatale - čo ja viem) atď. Ale myšlienky víťazia a hlavne: film som videl štyrikrát, z toho tri razy v kine. A to sa počíta: čo uzretie to hviezdička. A. A. A. Aj za tie ideály. (20.03.2016)