Lásky jedné plavovlásky

V inscenování trapnosti neměl Forman sobě rovného. Ve filmu snad není dialogu, při němž by oba mluvčí byli naladěni na stejnou vlnu a navzájem se poslouchali, který by proběhl bez rozpaků, dlouhých zámlk a hledání vhodných slov a který by jednu či druhou stranu ve výsledku něčím obohatil. Lásky mají ještě epizodičtější strukturu než Černý Petr, protože jsou nejen vyprávěné v několika časově vzdálených a prostorově oddělených kapitolách, ale navíc postrádají protagonist(k)u, byť se většina dějových linií sbíhá k jedné nešťastné holce, kterou nikdo nechce (partu fotříků v uniformách zase nechce ona) a která po celý film stojí tak trochu bokem (nebo za dveřmi). Vyprávění přitom postupuje od hlediska těch, kteří rozhodují (armáda, vedoucí závodu) přes hledisko mladých hrdinů zpět k autoritám (rodiče – represivní aparát přitom reprezentuje zejména matka, jejíž prohlížení cizího kufru provokativně doprovází státní hymna), takže mládež se zdá být z obou stran sevřená systémem, který jí vnucuje své představy o tom, jak by se měla chovat. Není proto divu, že se mladí nedovedou svobodně rozhodnout. Neměli možnost se to naučit. Přestože filmu dominují ve vší přirozenosti zachycené sociální interakce, k jeho oživení napomáhají nápadité kompozice (Pucholt opřený o nahou Brejchovou) a mistrovsky vystupňované gagy jako z němých grotesek (lovení snubního prstýnku, stahování rolety během první ze dvou geniálních postelových scén). Taky během nich je dominujícím pocitem trapno z toho, že lidé a věci selhávají a komunikace se zadrhává. Suicidální Andula je přitom jedním z nejsmutnějších živoucích Formanových důkazů, jaké důsledky tato neschopnost porozumění může mít. 85% Zajímavé komentáře: Marigold, sportovec (15.04.2018)

Po celý čas sledovania filmu "Lásky jedné plavovlásky" sa moje hodnotenie nevedelo ustáliť. Chvíľu som mal pocit, že pozerám voľajaký amatérsky čierno biely film; a boli chvíle, keď som tam videl výrazné záblesky filmárskej geniality. O vysokom štvor-hviezdičkovom ortieli ma presvedčil záver, bravúrny herecký prejav Hany Brejchovej a dvojdňový odstup. Pretože mi stále tento snímok behá po mysli. Miloš Forman je umelec. **** (23.05.2008)

Pro mě osobně nejlepší Formanův příspěvek české kinematografii se spoustou nezapomenutelných a kouzelných scén. Režisérův charakteristický nadhled na vystižení české morálky dostává hrdiny do humorně nepříjemných až trapných scén (stejně jako ve filmech Konkurs, Černý Petr a Hoří, má panenko). Tento snímek je pro mě osobitý hlavně svojí atmosférou a komponováním jednotlivých scén. Na nic si nehraje, což mu dodává i jistou lehkost. Příjemné, milé, krásné. (08.11.2003)

Tyhle formanovské napůl civilní a napůl herecké slepence jsou geniální. Ačkoliv nad vším asi vyniká scéna v posteli (aby nedošlo k mýlce, Ježková, Pucholt, Šebánek), herecké projevy a lidové prostředí (ale zase jinak lidové než třeba u Hrabala) krásně splynou v trochu smutném příběhu jakých se všude po světe odehrávají miliony. Některé scény jako by vypadly z Hoří má panenko, inu autorská skupina se nezapře. (26.11.2019)

Po Petrovi nám mladá, novo-filmově uvažující trojice Forman, Papoušek, Passer umožňuje nahlédnout do jedné bezvýznamné továrny, kde se právě řeší velký problém. " To jsou poupata, to je mládí, které potřebuje to, co jste potřeboval Vy, soudruhu majore, i já..." Splynutí herců i neherců v reálném prostředí a skvostné dvojice i trojice, řešící v podstatě neřešitelné. Pucholt - Brejchová, Menšík - Kheil - Hrubý a dodělá to Šebánek - Ježková. Jedinečná autentická atmosféra, která je více než typická pro zmíněné tvůrce, tedy komediálně dramatický, velmi jemný, lidský příběh. (26.02.2013)