Hra

snímek je z roku 2011.Dneska je to všechno kolem imigrantů někde jinde.A myslím že ty dvě slepice na konci by kotkodákaly jinou.Záběr v prodejně s obuví ,kamerou pečlivě vymezený napůl ,kdy na jedné polovině si dánské děti vybírají obuv a ve druhé polovině záběru děti přistěhovalců dělají bordel a mezi tím se pohybují apatičtí prodavači .Dopadli by stejně ?kdyby zasáhli,jako otec chlapce který si šel vyřídit se zlodějíčkama ukradený telefon svého syna....Hraný dokument.Možná by to chtělo dvojku po dvanácti letech jak se to vyvíjelo dál (13.04.2023)

Ruben sa nezdá. Odťažitosť nezúšastneného pozorovateľa, ktorý sleduje celé dianie je dovedená do dokonalosti. Kamera je statická, zachytáva drobné mikropríbehy, ktoré postupne ale isto rozvíjajú veľmi nepríjemnú hru o vládu, kde je citeľný strach, úzkosť a hlavne bezmocnosť. Film podľa vzoru dokumentárnych prvkov nesúdi, len zachytáva. Postavy spĺňajú svoje úlohy v rámci celého príbehu a stávajú sa kritikou nie len imigrantskou ale aj spoločensky hodnotovou. Scény s kolískou v zásade ukazujú nezáujem o pravidlá. Akýsi výsmech varovaniam, ktoré sú opodstatnené. Skrátka typické zatváranie očí pred skutočným problémom. Liberalizmus je mierne naštiepený. Hodnotovosť stratená. Ale Ruben vychádza z toho ako víťaz. Využil nehercov. Viedol ich parádne. Nakopil silné scény a zanechal posolstvo. A život ide aj tak ďalej. (27.02.2019)

Nejvýraznější je šikana, vycizelovaná psychická "hra", která v konfrontací s naivitou tří obětí a apatií okolí, vyvolává největší emoce. Následuje explicitní kritika pokrytecké politické korektnosti a přehnané tolerance. Zajímavá je taky paralela mezi skupinou sígrů a obětí. Jednak je tu znázorněn jakýsi začarovaný kruh agrese (lekce starších kluků, odplata tatínků). Jednak, přestože je každá skupina z opačné části společenského spektra, ani na jednu nemají rodiče čas, což je zdůrazněno metaforickými intermezzi s opuštěnou kolébkou, která na začátku možná působí jako vtipně absurdní kontrapunkt, ale o to víc pak s postupným odkrýváním děje mrazí. Hanekeovská hra s divákovou morálkou a společenskými normami - když rodiče opožděně zasáhnou, na jednu stranu si divák uvědomuje násilnost činu, ale vzhledem k uplynuté stopáži, je v deziluzi z většinového verbálního řešení dosud problěhlých konfliktů a proto cítí hořkosladké zadostiučinění, které ale nemá dlouhého trvání. Chladnost a civilnost formální stránky filmu (dlouhé statické záběry, používání studených odstínů barev, nepoužití filmové hudby) a vysoké nároky na recepci ještě zesiluje posit reálnosti a naštvání, divák si připadá jako jeden z apatických pozorovatelů z příběhu (a jako oni můžou a nemůžou utéct z dopravního prostředku, divák může a nemůže utéct z kina, haha), takže subjektivizace tu vlastně získává úplně nový rozměr! (MFF KV 2011) (15.07.2011)

Brilantní a skvěle natočená studie o síle konformismu. Östlund předkládá divákovi situace, které v nějaké podobě zná i spousta Čechů, jakkoli nejsou spojeny s tématem moderního přistěhovalectví. Režisér se příliš nesnaží ohledávat důvody jednání mladých vyděračů, čímž může vzbuzovat podezření z jednostranného či xenofobního způsobu myšlení. Domnívám se ale, že to není jeho cílem (jakkoli to xenofobního diváka bude v jeho stereotypech utvrzovat), myslím, že smyslem je poukázat na reálný problém spojený s kulturní apropriací a asimilací, ukázat ho tvrdě, nepřikrášleně, beze snahy někoho omlouvat. Skvělá je mimochodem i forma, jakou snímá: zpravidla ve větších celcích, v dlouhých statických záběrech, nejprve prázdných, poté zaplňovaných postavami a zase vyprazdňovaných. Kompozice jsou neobvyklé, ale efektní (a rovněž efektivní), neboť nejsou centralizované - část děje se přesouvá do okrajových oblastí záběru, aby se mohla mizanscéna v popředí teprve zaplnit, část je zase snímaná skrze odrazy ve skle apod. (03.08.2017)