Ekusutashi no namida: Chiin
Tears of Ecstasy
Obsahy(1)
Reflexe erotické sféry japonské kinematografie zpravidla vyzdvihují tvůrčí svobodu pinku a s ní spojovaný fakt, že natáčením erotických filmů získali první zkušenosti někteří režiséři, kteří náleží mezi špičky hlavního proudu i artové produkce. Nicméně pouze hrstka tvůrců, kteří na sebe posléze upozorní mimo oblast lechtivých snímků, se do svého kariérního lůna vrací a případy, kdy do pinku vstoupí již etablovaný tvůrce, jsou zcela raritní. Tedy pokud ponecháme stranou výjimečná období jako 60. léta, kdy se produkce pinku formovala a přitahovala tvůrce s praxí z dokumentární branže, televize i studiové výroby, či konec 80. let, kdy po bankrotu studia Nikkacu do pinku přesídlili mnozí náhle nezaměstnaní tvůrci. Jednu ze zářných výjimek představuje Hirojuki Óki, mezinárodně uznávaný experimentální tvůrce pohybující se napříč médii dokumentu, audiovizuální autobiografie, videoartu a narativního filmu. Když v polovině 90. let vytvořil dvojici homosexuálních pinku pro společnost ENK, mohl se již chlubit úspěšnými projekcemi svých intimních dokumentárních experimentů natáčených na 8 mm či 16 mm, jež představil vlivný dokumentární festival v Jamagatě, ale také MFF ve Vancouveru i v Centre Georges Pompidou v Paříži. Óki coby gay představoval dvojnásobnou výjimku v oblasti plné heterosexuálních režisérů (více o tomto aspektu gay pinku viz anotace filmu Ples bláznů) a jeho tituly Anata ga suki desu, daisuki desu (Miluji tě, velmi tě miluji, 1994) a Tama asobi (Hra s míčem, 1996) přinášejí nedémonizující pohled na homosexuální vztahy v hávu formalistního experimentu. Jediný umělcův heterosexuální titul Slzy extáze je také jeho posledním autorským pinku projektem. Snímek - příznačně pro jeho radikální povahu coby titulu určeného pro erotická kina - financovala pinku společnost Kokuei, jež cíleně podporuje osobité tvůrce a cílí na artová kina a zahraniční festivaly. Šedesát minutových záběrů Óki pojímá jako viněty, které svým přímočarým zobrazením nahoty či sexu karikují žánrový svět erotiky a porna. Absurdně groteskní sekvence doprovázené hudbou amerického avantgardního skladatele Johna Zorna splétají cesty různorodých postav do osvěžující nonsensové podívané. - Jiří Flígl (Letní filmová škola)
(více)Recenze (7)
Zábavně podvratná konceptuální fraška převracející naruby absurdní premisy erotických či pornografických filmů, aneb masturbace jako cesta ke spatření mimozemšťanů a sex jako motivací zbavená podstata existence. ()
LFŠ 2011 ... Tenhle film je buďto pro skutečné znalce žánru, nebo pro úplné úchyláky... fap fap fap ...žena s banánem... fap fap fap ...stříkání na terč... fap fap fap ...jdu kakat... fap fap fap ...jsem mimozemšťanka... a tak dále a tak dále...jsem docela rád, že mě to nevzrušilo. ()
Hodně experimentální erotický film, jehož hlavní předností bylo, že každou novou minutu vám bylo oznámeno, jaká minuta uplyne, takže vám autoři ušetřili práci při koukání na hodinky v temném sále, kdy už film konečně skončí. ()
Každá krajina je v rámci filmov 18+ jedinečná. Francúzske porno si potrpí na erotickom spodnom prádle. Talianske 80-90 roky na deji a po prevrate vytlačili talianske herečky, herečky z bývalého východného bloku, ktoré pre peniaze boli ochotné robiť podstatne viac ako Talianky. Nemci na fetiš v koži a úchylky. No a Japonci na nejaké podivné experimenty ako tento film, ktoré hocikto nepochopí. Celkovo šikmácke porno je teraz kreslené (niekedy to príde ako pre pedofilov) a premazávajú tie scénky v nekreslenom tak, že z toho nič zaujímavé pre Európanov neostane. Slováci majú porno v parlamente :) Je tam veľa ko**tov, čo robia veľkú pi**! ()
37. LFŠ ()
LFŠ 2011: No, celkom som sa tešil na sekciu Pinku Eiga predtým, než som išiel na LFŠ. Po tomto filme ma moje nadšenie ale dosť podstatne prešlo. A keďže všetky pinku majú vraj podobný charakter a rozpočet, povedal som si "never more". Každopádne po filme vzniklo v našom kruhu dohovorené heslo, že keď niekto dvakrát zatlieskal, išiel kakať. Našťastie nie hneď vedľa postele. ()
Údajně jeden z nejexperimentálnějších filmů Pinku eiga. Zřejmě se nejedná o příliš reprezentativní vzorek žánru, i přesto mě však tento můj první kontakt s pinku filmy (na LFŠ UH 2011) naprosto zklamal. Prachmizerné herecké výkony a postsynchron (což ale asi patří ke koloritu pinku), absence jakéhokoliv děje (neberu ani rodinku, jejíž členové se postupem času nějakým záhadným způsobem doberou toho, že jsou mimozemšťany. Omlouvám se za spoiler:), nebo alespoň spojovací linie mezi jednotlivými obrazy dělá z filmu sled nesmyslných a náhodně uspořádaných "erotických" scének s jediným společným. Po skončení projekce vám v hlavě pořád dokola zní otázka: "Proč?" Jednu hvězdičku dávám za úsměv, který mi svou absurditou na tváři vykouzlilo nekolik málo momentů. ()