Teď a tady

Režie a scénář Ol Parker, kterému tytéž pozice tak sedly u Svatby ve třech, neuvěřitelně pohodové romantiky z Anglie. Historie se opakuje, akorát, že místo romantické komedie přehodil laťku na romantické drama a překážku v podobě sexuální orientace vyměnil za překážku v podobě nevyléčitelné rakoviny. No jo, divák realista ví od prvních minut, že hrdince moc času nezbývá a zázraky se nedějí, takže následuje očekávané srdceryvné drama, u nějž bych byla kroutila panenkama, nebýt toho, že je opět tak svěže a pohodově natočené, jak Ol evidentně umí. Ke všemu je v hlavní roli Dakota Fanning, můj druhý důvod shlédnutí. Jsem u ní zvyklá na standard a ani tentokrát nezklamala, ba ne, dokonce byla tak bravurní, že ze mě i přes mou skepsi vyloudila ve finále dost slz pro jeden papírák. Třetí důvod, a ten se taky vyplatil, pro mě byla Kaya Scodelaro aka Effy ze Skins, musím uznat, že je milé vidět jí ve větší roli, než jsou štěky v Shank, Titánech apod. Dokonce i ten týpek, co hrál ve Skins Luka a děsně mi tam pil krev, potěšil, když se tu objevil. Na ten film jsem prostě čekala zhruba rok, těšila jsem se, tušila jsem, co od něj zhruba můžu dostat a všechno, co jsem čekala, jsem nakonec i dostala, což se mi u očekávaných filmů moc často nepoštěstí. 70% (28.12.2012)

CITÁT - Nebudu po sexu z cizím klukem šlapka?............ Film má velmi zvláštní a hezký úvodní titulky. A vlastně sám o sobě je to zvláštní a hezký, ikdyž možná smutný, příběh. Příběh dívky s leukémii, která si prostě chce ještě užít života. CITÁT - Mám seznam věcí, které chci udělat, ale nemohu vám ho ukázat, skoro celý je nelegální.......... Je to na mě trochu ciťáček, ale příběh se vám nesnaží něco vnutit, jen prostě sledujete jeden život, v jednom městě, jedné dívky. (27.03.2014)

(Jáko želva.) Ještě lepší než Restless. Lepší hlavně v tom, že se zde neklade přednostně důraz na (jaksi "alibistický") snění, nýbrž na samotnou konfrontaci s drsnou realitou. Ta budí dojem, že by byla drsná i bez toho umírání, což tomu akorát přidává. Stejně jako divákova nerozhodnost při "výběru", v čí kůži by spíš nechtěl bejt. Tessy, táty, Adama, mámy ... nevim, já si teda uspokojivě odpovědět nedokážu. --- Tessa je svym způsobem bezvadně vadná osobnost se skvělou optikou světa, aplikovatelnou docela klidně na zcela zdravý lidi. A pokud ne, je aspoň perfektně uchopitelná. Tessa v jednu chvíli nemoci zneužívá; jindy se naopak vytočí, že se s ní zachází jako s mrtvolou. Tessa je pesimistou i optimistou v jednom. Tessa se může jevit jako zdánlivej necita, co ublíží a vezme nebo nevezme zpět, jak si zrovna usmyslí. Při sledování Tessy byste snad v jednu chvíli i chtěli podobně onemocnět; jo, a posléze byste se za takovou myšlenku hrozivě styděli. Tessa na jednu stranu chce oporu, na stranu druhou oporou (dost dlouho nevědomky) sama je. A pro tohleto všechno je pro mě Tessa zároveň někym, v koho by se zřejmě více či méně za daných okolností proměnil každej z nás. Ať už jsme v jádru, jací jsme. --- Dakotka docela slušně natrénovala britskej akcent a ukázala světu (resp. mně jakožto někomu, kdo ji zná jen "od vidění"), že je sotvadospělou slečnou herečkou. A ostatní tolik nezaostávají. --- "And don't have casual sex." - "Really?" - "No, darling, you must always always try as hard as you can." :) (24.11.2013)

Krásný těžký film. Kdy skutečně žijeme? Kdy jsme skutečně šťastní? V těch několika momentech, když se vznášíme v prostoru nad obřím větrákem a zažíváme pocit létání, když po soumraku sedíme na břehu moře a pozorujeme hvězdy a samozřejmě v těch několika chvílích, kdy uvnitř mozku probíhá ta vzácná chemická reakce signalizující pocit lásky. Zbytek života vlastně jen odžíváme a dožíváme. Režisér Ol Parker natočil čistý film, ten z onoho druhu divácky tak vděčné tématiky zobrazení posledního úseku člověka s ortelem nevyléčitelné choroby. Spojení dramatu a romantiky je časté a funguje, pokud si tvůrci ubalancují jemnou hranici mezi sentimentem a citovým vydíráním, což se v tomto případě povedlo skvěle, za pomoci zcela britských ingrediencí, tedy sarkasmu a černého humoru. Ol Parker je zjevně fascinován tématem, které jsou spojeny s konečností člověka, už v předchozím snímku Báječný hotel Marigold popisoval svět seniorů a jejich posledních přání, stejně jako nyní popisuje svět člověka, který ví, že smrt je blízko a chce ten krátký vymezený čas prožít naplno. Chce z něho vypustit ty momenty, kdy skutečně nežije, které vlastně nemají smysl. Teď a tady je lidský a neobyčejně procítěný film a možná ani není nejlepší z té dlouhé řady, co se rok co rok točí, ovšem emoce, které ve mne vzedmul, rozhodně měly smysl, ty necelé dvě hodiny jsem spolu s Tess opravdu žil... (29.04.2014)

Každý rok se objeví alespoň jeden film s tímto tématem. Now is Good mi docela připomněl loňský Restless, akorát ten působil velmi přirozeně, nenuceně a obsahoval dialogy, které byly balzámem pro uši a pohlazením pro duši. V Now is Good zoufale nefunguje romantická linie, je strašně nudná a bez energie, svůj podíl na tom má i Jeremy Irvine, který skutečně neumí hrát. Ale na jedno podívání to nebylo úplně špatné, znovu to však vidět nemusím, film spíše pro ženské publikum, u kterého určitě jedno oko nezůstane suché. (28.12.2012)