Omjage
Obsahy(1)
Na Západě bývá japonská erotická produkce zpravidla spojovaná s obrazy sadomasochismu, perverzí a násilí. Ačkoli má tento předsudek oprávnění, nutno dodat, že vychází z podoby průmyslu v 70. a 80. letech, kdy byly filmy cílené především na erotická kina navštěvovaná muži. Od poloviny 90. let pinku filmy začaly čím dál víc pronikat souběžně do artových kin a na zahraniční festivaly, což spolu s nástupem nové generace tvůrců na přelomu tisíciletí vedlo k proměně stylu a obsahu. V současnosti již hlavním zdrojem příjmů pinku producentů nejsou erotická kina, nýbrž Pay TV a VoD, kde snímky sledují z velké části ženy. Popsaný vývoj názorně ilustruje filmografie Mamorua Watanabeho, jenž náleží k nejstarším tvůrcům působícím v branži. Podobně jako další veterán Kódži Wakamacu také on přešel do formující se erotické branže z televize a debutoval v roce 1965 titulem Abazure (Uličnice). Watanabe ve svých snímcích dbal na začlenění erotických scén do příběhu a vypracoval si lyrický styl charakteristický symbolickými sekvencemi, estetickými kamerovými kompozicemi a sytě barevnou paletou. Etabloval se jako tvůrce nadstandardně výpravných pinku filmů a natočil řadu produkcí v historických kulisách. Začátkem 70. let, kdy pinku následovalo tendence dobové japonské nové vlny, spolupracoval se scenáristou Acušim Jamatojou, jenž měl na svědomí narativně experimentální půdorys k legendárnímu filmu Seidžuna Suzukiho Koroši no rakuin (Označen k zabití, 1967) a posléze režíroval vlastní formálně avantgardní a radikálně podvratné pinku Kója no dačči waifu (Nafukovací panna pustiny, 1967). Když v roce 1971 přešlo jedno z největších japonských studií Nikkacu na produkci erotických filmů a jejich linie sadomasochistických romanporuno se stala hlavní konkurencí pinku, natáčel Watanabe jedny z nejexcesivnějších pinku filmů, a dokonce režíroval i několik titulů s největší bondážovou hvězdou Naomi Tani. Dárek na rozloučenou naopak ukazuje Watanabeho styl aktualizovaný na současné trendy průmyslu. Sexuálně emancipační vyprávění upřednostňuje ženskou slast a Watanabeho estetizované záběry hrdinčiných fantazií a posléze i jejích vlastních zážitků dodávají erotickým scénám vzácnou smyslnost. - Jiří Flígl (Letní filmová škola)
(více)Recenze (3)
Moje první zkušenost s filmy pinku...Když už nic, tak byl tenhle film alespoň trochu nápaditý...V hlavní roli milenecký pár a jako dekorační předmět urna s popelem nevěrného manžela. ()
Viděno na 37. LFŠ, kde sympatický odborník na pinku filmy, Olaf Möller řekl, že pinku nejsou jen laciné prasárničky, jak si to většinou západní svět myslí, nýbrž svébytná umělecká díla. Vzhledem k tomu, že moje dosavadní zkušenosti s tímto žánrem (Dobrodružný život Sačiko Hanai) jsou úplně jiné, byl jsem zvědavý, jak to dopadne. A pak film skončil a já nebyl o nic moudřejší. Možná že to opravdu byla nějaká prapodivná forma umění, ale stejně tak je možné, že to byla jen laciná prasárna, těžko posoudit. Každopádně mě tento film, jehož zápletka se dá shnout do jediné větičky (manželka se chce pomstít svému nevěrnému čerstvě zemřelému muži, tak se vyspí s jeho bývalým mladým kolegou), ani trochu nebavil. A to je u 50 minut trvajícího soft porna docela husarský kousek. Mimochodem - film cílený na ženy (jak je Dárek na rozloučenou prezentován) se pozná tak, že se v 90% jeho stopáže někdo hrabe ženě v kalhotkách nebo jí olizuje prsa? ()
Po uvedení filmu slovy: "Je to hlavně o umění nezávislých tvůrců, kteří občas, jen tak aby se neřeklo, přidají nějakou tu soulož." jsem naivně čekala něco opravdu uměleckéha a zajímavého. Odpovědí mi bylo obyčejné péčko, nezapomenutelné jen díky masturbaci s kostí nebožtíka a finálním škrcením hrdinky, ze které se stane děvka. No wow, takže Pinku už nikdy víc... Nejvíc mě děsí ta představa, že zrovna tohle může někoho fakt přivést do varu... No nic, žádný orgasmus, žádná katarze... ()