Les Misérables in Concert: The 25th Anniversary
Režie:
Nick MorrisVOD (2)
Obsahy(1)
Dvacet tisíc diváků v hledišti, desítky hvězd na jevišti. Oslava 25. výročí londýnské premiéry. Výročí premiér úspěšných světových muzikálů provází většinou velký koncert. V případě Londýna se obvykle odehrává ve slavné Royal Albert Hall. U Les Miserables neboli Bídníků producent Cameron Mackintosh velmi dlouho váhal, kde koncert k 25. výročí londýnské premiéry uspořádat, a jak ho pojmout. Mnozí měli v tu dobu ještě v dobré paměti velmi povedenou akci k 10. výročí, kde se mimo jiné představili Valjeanové ze všech jazykových mutací – a že jich nebylo málo! Kromě japonštiny či norštiny tu pochopitelně zazněla také čeština. Mackintoshovi bylo jasné, že čtvrtstoletí je třeba oslavit jinak a ve větším formátu. Vznikla myšlenka zaplnit obrovitou londýnskou arénu O2. Na hlavní představení plné hvězd (koncertů proběhlo více, ale právě jen tento měl unikátní obsazení) byla hala čítající dvacet tisíc míst zcela vyprodaná. Účinkující vystupovali sice v kostýmech, ale před mikrofony, scény byly postaveny pouze v náznacích, ale o to více se pracovalo s osvětlením. Obsazení bylo vskutku fenomenální: z Broadwaye přijel afroamerický inspektor Javert – Norm Lewis, ale také Nick Jonas (ano, člen populární chlapecké skupiny Jonas Brothers), který sice již odrostl své někdejší roli Gavroche, ale zde se stal na jeden večer Mariem. Jako Eponine se představila Samantha Barks, která později stejnou roli získala i ve filmovém zpracování muzikálu. Překvapením bylo obsazení známého britského komika Matta Lucase (Malá Velká Británie) do role Thénadiéra. Lucas se ovšem projevil nejen jako znamenitý herec, ale i jako obstojný zpěvák. Kanaďan íránského původu, charismatický Ramin Karimloo, zde zpíval Enjolrase, ale v tu dobu už na divadelních prknech běžně hrál i Valjeana. Fantine si zazpívala filipínská hvězda Lea Salonga (ta nedávno navštívila i Prahu), která byla kdysi na Broadwayi skvělou Eponine. Hlavní role pak otevřela netušené možnosti opernímu tenoristovi jménem Alfie Boe, kterého do té doby znali jen skalní příznivci opery. Boe už měl za sebou úspěchy v broadwayském provedení Bohémy a zpíval hlavní role v londýnských operních domech, ale hvězdu z něj udělalo právě toto představení. Jeho provedení slavné árie Bring Him Home zvedlo ze židlí celou arénu a následující desetiminutové ovace (z nichž v záznamu pochopitelně uvidíme jen sotva minutu) mu navždy změnily život. Na závěr se pak na pódiu sešli čtyři nejvýznamnější představitelé Valjeana – kromě Boea to byli Colm Wilkinson (první londýnský Valjean, pro nějž byly některé árie psány), a dále John Owen-Jones a Simon Bowman, aby společně zazpívali Bring Him Home, a po jedinečném provedení sborové scény One Day More (v níž účinkovali téměř všichni herci a zpěváci, kteří byli na premiéře před 25 lety) následoval proslov Camerona Mackintoshe a autorů hudby a libreta. Koncert je pozoruhodný v mnoha směrech – především ale v množství pozitivní energie a čisté radosti, které daleko přesahují dokonalou profesionalitu, a které divák může vnímat doslova v každém okamžiku. (Česká televize)
(více)Recenze (44)
Muzikály neřadím mezi svoje oblíbené žánry a nevyhledávám je. Přesto se mi jich několik desítek podařilo vidět. Tento muzikál je s naprostým přehledem ten nejlepší, na který jsem za svůj krátký život narazil. Okouzlilo mě hned několik věcí a pořádně nevím kde začít. Je to ovšem úplně jedno. Na hercích byla vidět obrovská radost z hraní. Všichni zúčastnění byli úžasní a několik z nich umělo zpívat takovým způsobem, jakým to ani zdaleka nedovedou lidi, kteří se zpěvem živí. Úžasná byla atmosféra a celková práce s kamerou a světly. A snad naprosto nejlepší byla hudba, která mi v uších bude znít ještě hodně dlouho. Adatace Bídníků byla velmi pěkná. Myslím, že by se v ději neztrácel ani člověk, který s tímto veledílem neměl tu čest. Za sebe čisté čtyři body! ()
Výborná záležitost. Sice bych na to nevydržel koukat, protože se tam nedělo skoro nic jiného, než že zpěváci trpně stáli u mikrofonů a zpívali, ale měl jsem to puštěné na pozadí, zatímco jsem si četl. Důvěrně známé melodie z Bídníků - odmyslím-li si tu protivnou politckou omáčku kolem - považuji za velmi pěkné, a spousta písní patří k mým oblíbeným. Některá pěvecká čísla mi sice trochu trhala uši, ale pořád to nebylo takové, jako ve filmové verzi Toma Hoopera z r. 2012, kterou jsem skutečně protrpěl. Děsivá česká muzikálová produkce s touto vrcholnou britskou profesionalitou nesnese srovnání. ()
Nemožno ma považovať za toho, kto programovo odmieta muzikály. Veď až dva mám v desiatke najobľúbenejších filmov. Nemožno ma považovať za toho, ktorého nenadchol Hugov román i jeho filmové spracovanie z roku 1958. Minimálne preto som s napätím očakával muzikálovú verziu Bedárov. Žiadnu ďalšiu som nevidel. Rešpektujem viacerých komentátorov, ktorí so znalosťou problematiky diferencovali účinkujúcich, z ktorých som nepoznal ani jedného. Hudba ma zaujala, celkové poňatie muzikálu som nepochopil, pretože pri tom minimálnom vizuále to mohli pokojne vysielať v rozhlase. Ale v poriadku, nechápem síce nadšenie obecenstva i komentátorov, ale je to ich výsostné právo. Ja som rád, že existujú tri hviezdičky, ktoré neublížia ani neprechvália. ()
Z hlediska obsazení jednoznačně horší záznam než ten, který byl pořízen o patnáct let dříve v rámci 10. výročí – zvlášť Nick Jonas jako Marius mi skutečně nesedí. Na druhou stranu mě snad žádný záznam koncertu nedonutil usmívat se tolik, jako když na posledních deset minut dorazilo na pódium původní londýnské obsazení z roku 1985 a přidalo One Day More. Colm Wilkinson je totiž pořád ten nejlepší Valjean a Roger Allam má tak autoritativní hlas, že na mém žebříčku nejpůsobivějších Javertů bojuje s Philipem Quastem o první příčku navzdory tomu, že je primárně shakespearovský herec, a rozhodně ne muzikálový zpěvák. ()
Dávám 4* jen pro srovnání s verzí z Royal Albert Hall (1995), která přeci jen v preciznosti a provedení koncertní formy 25té výročí předčila. O2 aréna jednak byla zkrátka slabším prostředím, počet členů company byl také výrazně nižší a na koncertní ztvárnění obsahovala scéna dle mého názoru až moc kulis a herecké stránky věci. Tím se inscenace dostala na pomezí klasického muzikálové provedení a nastíněný hybrid byl v tom směru zkrátka trochu slabší, než čistě (pouze) kostýmový koncert z roku 1995. Např. ztvárnění Konfrontace v podání Colma Wilkinsona a Philipa Quasta (1995) stojí proti verzi z tohoto koncertu o několik příček výš, právě kvůli tomu, že do ní nebyl vkládán herecký prvek z muzikálového jeviště, ale šlo čistě o precizní duet. Po hudební a pěvecké stránce jinak celkově i v této verzi naprostá dokonalost, těším na další výroční koncert. ()
Reklama