Un été brûlant

Garrel je divný týpek. Zdá se, že se navždy zasekl v šedesátémosmém roce a nemůže se z něj posunout dál. Tento film se sice odehrává v současnosti, ale - postavy v podstatě neznají mobil ani počítač, čtou filmové recenze v novinách, jsou existenciálně zadumaní a podmračení, jakoby by právě teď objevili Sartra a Camuse, neustále se pokoušejí o sebevraždu, mají naivní řeči o tom, že revoluce je nevyhnutelná atd. Z úst hlavního hrdiny několikrát zazní, že nemá peníze, ale přestože se film odehrává v současném kapitalismu, postavy neřeší ani náznakem jakékoliv existenční problémy, ať už peníze mají či nemají. Vrcholem emocionální křivky děje je objevení potkana v šatníku, na vše ostatní jsou reakce přítomných slabošské, ubrečené, svou jalovostí směřující onu křivku spíše do mínusových pozic než do plusových. Příznačné pro "garrelovinu" tohoto filmu je právě fakt, že ústy Moniky Bellucci řádně přehraným výkřikem zděšení otázka potkana v šatníku počne i skončí. Podivuhodné je i to, že nejvíce řešeným problémem mezi manžely je to, že manželka nedokáže snést, když manžel-malíř ženu postupně přestává vkládat do svých obrazů! Garrel preferuje emoci před vším ostatním, jakoby chtěl natočit aktualizaci Pohrdání a stejnými triky s filmem ve filmu a patetickou hudbou ji chce vkládat přímo do filmové matérie ve stylu Godarda, ale hrubě se mu to nedaří. Více než cokoliv jiného totiž z filmu trčí faleš, jalovost a neaktuálnost. Ale kdoví, možná v tomto alternativním vesmíru francouzští umělci skutečně dosud žijí. (01.04.2016)

Un été brûlant je cosi mezi galerií a baletem. Obrazy naplněné jemně i drasticky tkanými vztahy se střídají s nedbalou elegancí a snaží se diváka přesvědčit, že svět povstává právě z nich, nahodilých, neúporných, elastických…, zatímco třeštící duše totéž vylučují a hmatají po řádu, dusíce se ve vzduchoprázdnu a svírány fotogenickými scénami, v lisu horror vacui. Dojem tance sílí skvělou hudbou Johna Calea a zdůrazňuje jej i ústřední scéna, v níž Angèle tančí (na výbornou píseň Truth Begins od Dirty Pretty Things) a která odhalí nezajizvené rány jejího manželství. A právě tak k němu přispívá bystrá kamera Willyho Kuranta, která například ono úzkostné chvění znázorňuje v mlčenlivé scéně při prvním setkání obou hrdinek. Každý obraz tak poskytuje zlomek ohromného dramatu, který režisér předkládá archeologickému vidmu diváctva, aby z něj samo skládalo celou tragédii – tragédii světa rozeklaného mezi válkou a revolucí. Vyzdvihnout musím i skvělé obsazení. Všichni herci hrají přirozeně a přesvědčivě – Jérôme Robart nechává svého Paula přešlapovat na rozcestí životních (ne)možností, vždy na krok od pádu a na klopýtnutí od trapností, Garrelův Frédéric neustále zápolí s příliš přirostlou maskou, jež mu současně zkresluje jeho životní prostor, který se nečitelný snaží vrátit do rovnováhy, čímž ho naopak vychyluje, a Belluccina Angèle, vnímavá na všechny otřesy a zachvění, se ke všemu snaží sebezáchovně vztáhnout opravdově a rozmanitosti situací odpovídá její neuvěřitelně široký výrazový rejstřík. Její bytost přetéká událostmi, svou pravdivostí k sobě poutá (jako při zmíněném křepčení na večírku) všechny tanečníky, kteří si pouhým dotykem snaží tuto ryzost osvojit – nakazit se životem. Zvláště po tom touží mladší Élisabeth, jíž Céline Sallette nekompromisně vtiskla cejch osudové neuspokojitelnosti: na rozdíl od Frédérica vidí vše jasně a věrně, ale vychyluje jej zrovna tak, aby ho učinila neobyvatelným pro ty ostatní. (24.10.2023)

Pokud se Philippe Garrel drží ve svém nejnovějším filmu jisté komornosti, ostří na titulní vztah italské herečky Angèle (Monica Bellucci) a malíře Frédérica (Louis Garrel) a nepouští se do zbytečného melodramatického akcentu, je většina věcí na svém místě a v pořádku. Funguje i vizuálnost (vč. kamery, lokací atd.), což podtrhuje i hypnotická Monica Bellucci s poněkud omezeným výrazovým potenciálem (jistá strnulost však není úplně na škodu). Nejen dámy pak jistě docení bohémstvím opředeného (a poměrně přirozeného) Louise Garrela, kterému mimochodem jeho otec coby režisér ve filmech velmi dopřává (stačí se podívat na herecké kolegyně posledních snímků). Co se však děje ve filmu především ve druhé polovině celkový kladný dojem umenšuje. Už politické komentáře a úvahy nad revolucí / komunismem (ano, tušíte správně: ocitáme se na francouzské půdě) v průběhu filmu přinejmenším ruší, zaměření se na vedlejší postavy Élisabeth a Paula (coby přátel ústřední dvojice) pak motor filmu spíše zadrhává. Chápu existenci přátel, chápu i nutnost dívat se na vztahy muže a ženy obecně, z jiné perspektivy (k čemuž druhá dvojice napomáhá) a dokonce chápu i to, že Frèdericova odloučenost od Angèle musela být nějak stupňována a proto hlavní vztah z plátna mizel takřka do ztracena, jenomže jakoby nakonec všeho bylo příliš. Postav, zbytečných scén, hudby, melodramatu (a to všechno i přes nízkou stopáž snímku; posledních 15 minut se mohlo dokonce klidně zapomenout ve střižně). Nepopírám jisté přednosti Garrelovy režie ani dalších, kteří se na "Un été brûlant" spolupodíleli, výslednice sil se však neustále hledá a bloudí někde mezi Paříží a Římem, až se nakonec tříští definitivně (byť je to z pohledu i malého fyzika holý nesmysl). Stejně jako Frèderic...│60% (02.05.2013)

Zlatý Lev - výběr (02.09.2011)

"Žhavé léto" hned ve druhém záběru nabídne svlečenou Moniku Bellucci (prý se točilo šest týdnů po té, co porodila dceru), jinak je ovšem především pekelně nudným filmem. Jak napsal nějaký kolega v recenzi po projekci na benátském festivalu, osudy hlavních postav jsou vám ukradené. Sice to vypadá že se z filmu něco vyklube, ale to se nestane. Docela umně natočená, ale pořád nuda. (04.09.2012)