Vrásky z lásky

Na první pohled mě zaujalo hvězdné herecké obsazení, kterému pochopitelně dominují bývalí manželé Radoslav Brzobohatý a Jiřina Bohdalová. Nicméně Jiří Strach dovedl obsadit i do téměř nicotné epizodní roličky herce, jež by byli hvězdami jiných filmů. Film je sice plný klišé, humorné scénky a vtipy byly již téměř všechny viděny jinde, příběhy dvou hlavních hrdinů do sebe zapadají se skřípáním, ale herecké umění a laskavost postavy Radoslava Brzobohatého v kontrastu se (zbytečně příliš) nedobrou postavou Jiřiny Bohdalové v této moderní road movie dává zapomenout nedostatků scénáře. Na konci se zčistajasna útočí i na city a měl jsem co dělat, abych se nedojal příliš. Poslední scénou naštěstí tvůrci filmu poněkud vážnému vyznění příběhu dávají vale a já jako divák jsem byl spokojený. (22.01.2015)

Za mě je tohle snímek, kde hlavně jiřina Bohdalová a Radoslav Brzobohatý ukazují svoje herecké mistrovství, a to ve věku, kdy mnozí lidé již vzdávají život. Oni jsou ale skvělí a nelze jim nic vytknout. Příběh mě neoslnil, ale jejich podání ano, navíc bylo kořeněno pěknými vedlejšími postavami a jistou Strachovou režií. (04.10.2017)

Dramaturgickou nesevřenost tohoto filmu naznačím jedním příkladem: Taťjana Medvedcká (jakkoli hraje výborně, což se týká všech, a nejvíc Jiřiny Jiráskové) měla podle všeho ztvárňovat vrchní sestru, která je na chvíli znechucená nesnesitelnými výstřelky jedné své uživatelky (Bohdalky). Problém je, že ony výstřelky nejsou absolutně ztvárněny tak, aby působily nesnesitelně, vždyť Bohdalka proboha jenom učí lidi hrát na nějaký nástroj, případně je děsí historkami o nočním přízraku. To je fakt tak strašný maso, aby se z toho ona (opět opakuji, že ve filmu vylíčena jako veskrze HODNÁ) vrchní sestra musela hroutit a neutralizovat Bohdalku sedativama?! Takových samoúčelně vykonstruovaných schémat je ve filmu celá řada, s vrcholem konkurzu a postavou mimozemsky jednajícího režiséra. Těšil jsem se na tento film a jsem velmi zklamán. Některá srovnání s Babím létem jsou totálně mimo mísu. 40% (08.12.2012)

Vedle lostomilouckého filmového snílka, plnící si své pubertální tvůrčí sny za pomoci všemožných sponzorů a celonárodně filmového demagoga, který nám ukazuje důchodce jako pitomá, sebe sama degradující stvoření, pitvořící se podle toho, jak jim pánové Magnusek nebo Troška přikáží, tu máme naštěstí dost jiných. Jiří Strach je jedním z nich. Naprosto skvělé propojení daných žánrů, v jehož výsledku tu máme velice odvážný humor a silné, citové drámo - kombinace, která v české kinematografii jednadvacátého století může dopadnout i katastrofálně. Vrásky nejsou ani v nejmenším tento případ. Vynikající herectví, perfektní humor i důstojné drama. Bohdalka se tímto stává nesmrtelnou a režisér potvrzuje svou roli velmi žhavého želízka v ohni naší novodobé kinematografie. (07.02.2015)

Jistě ne náhodou připomíná, a možná i záměrně v lecčems volně navazuje, nový Strachův film na Michálkovo úspěšné Babí léto s Vlastimilem Brodským a v některých momentech také na svěrákovské Vratné lahve; zároveň ale vytváří hmatatelný kontrast s filmy typu Pamětnice a tomu podobných, kterým chybí hloubka a smysluplný scénář. Překvapující vyzrálost mladého Marka Epsteina poskytuje v současném všeobecném úhoru této jistě ne lehké profese alespoň doutnající naději, podobně jako tomu nasvědčuje dnes již ucelená Strachova režie, byť není na poli domácí kinematografie nijak zvlášť frekventovanou osobností (od posledního celovečerního filmu jej dělí více jak sedm let). VRÁSKY jsou více než cokoli jiného melancholickou procházkou po životě dvou na první pohled nesourodých jedinců, které osud kdysi souhrou náhod na malou chvíli spojil, aby je v závěru jejich životů opět sezdal, ale činí tak formou ne právě obvyklou. Vítězící hodnotou se tu zdá být perlivý ironický humor, prostoupený především v hereckých výkonech Bohdalové i Brzobohatého. Fantastické a bezproblémové znovunavázání spolupráce po neuvěřitelných čtyřiceti letech se odehrává bez zbytečných senzací: od prvního okamžiku vzniká vyrovnaná, na stejnou strunu naladěná dvojice, jakoby mimochodem navazující tam, kde kdysi přestala, díky čemuž divák nemá téměř příležitost si uvědomit onu časovou propast mezi jejich uměleckými i osobními životy. Vedlejší role celek ničím nenarušují a vytvářejí zajímavě odstíněný kolorit (s mondénní výstředností titulní hrdinky bojující ředitelka pečovatelského ústavu vynikající Taťjany Medvecké, civilní portréty moderních rodičů Trojana a Vlasákové nebo účast věčné souputnice Bohdalové Jiřiny Jiráskové v mile osobité epizodce jedné z obyvatelek ústavu). Závěrem zbývá obligátní zjištění a zamyšlení nad tím, proč podobných filmů pro dožívající generaci našich předních umělců nevzniká více. Více důstojných a více opravdových. (21.04.2012)